My brain and tongue just met

5. října 2012 v 23:04 | Iris
Včerejšek byl opravdu hrozný den. Když jsem tak seděla s červenýma, zoufalostí a stresem a vztekem na všechno okolo sebe uplakanýma očima a kabelkou plnou papírových kapesníků v autobuse směrem centrum města (což byl vlastně můj cíl), na setinu vteřiny jsem si říkala, že tohle je opravdu ten nejhorší den mého života. A pak jsem si vzpomněla na začátek srpna, na dovolenou v Maďarsku. S tatínkem. No a hned jsem od sebe tuto myšlenku odehnala, protože na zmíněné dovolené se mi děly o dost horší věci, než jenom to, že jsem dost zkazila dva testy za den, pak jsem zjistila, že nemám žákovskou a sešit do hudebky, kde mám za necelých dvacet minut být na nauce, což vyvolalo zběsilou reakci v podobě rychlé chůze domů a potom šílené a hysterické dobíhání již zmiňovaného autobusu. Když se na to všechno podívám zpětně, připadá mi to trochu tragikomické. Až na ty známky z těch zkažených testů, protože ty budou tragické. Nechci na to ani myslet. Uvnitř jsem asi pořád snobská šprtka. I když vím, že Šprtka je větší šprtka.
Jednoho krásného letního dne. Harrachov. Pod lanovkou.
Dnešek byl už lepší, jsem o něco pozitivněji naladěná, než včera. Měla jsem konečně zase po týdnech hodinu výtvarky, což jsem asi jako jediná ocenila. Dostali jsme zadání na několik hodin, kreslíme teď podle fotky nějaký baráky, ale jde tam o horizont, úběžný body a tak dále. Jsem asi opravdu jediná z naší poloviny třídy (no prostě se na výtvarku dělíme na půlky, jak to má ta druhá půlka, to nevím), kterou to baví a zajímá a vůbec, kdo chce něco v hodinách vytvářet. Když jsem se dneska omylem podívala na ty znuděné nafrněné ksichty svých spolužaček, které se mnou sedí u jednoho stolu, tak jsem se téměř neodůvodněně a skrytě a soukromě naštvala a vytvořila jsem schválně něco opravdu dobrýho. A ani jsem nezasvinila tmavou rudkou papír. Nejradši kreslím rudkou nebo uhlem, teda když se jedná o něco, co nemusím vybarvovat - a pak to rozmeju. Myslím, že to, že moje obrázky bývají povedené, není tím, že bych byla nějak extra talentovaná, ale hlavně tím, že mám zájem aspoň dělat, že mám talent. A na manuální práce jsem poleno. Vzpomínám si například na to, jak jsem si loni při řezání kartonu prořízla bříško prstu řezákem, který jsem držela dvěma prsty za čepel. Nebo jak jsem si míchala temperu a od té doby mám dvě velké modré skvrny na světle červených džínách. Myslím, že toto mluví za vše.
Nacvičujeme školní orchestr. Naše škola bude mít dvacet let, výročí, takže profesorka na hudebku sehnala všechny, kteří na něco hrajou, a nacvičuje s námi Dětskou symfonii, nebo jak se to jmenuje. Je to docela fajn, akorát jsme dneska měli první společnou hromadnou zkoušku a trvalo to asi tak hodinu a tři čtvrtě. A to je docela psycho, když hrajete jenom jeden tón v různých rytmických obměnách a mezi jednotlivými částmi počítáte jako blbí takty, ve kterých nehrajete (nejvíc jich musím počítat dvacet - ale to už snad ani nepočítám). Je nás tam asi pět, kteří hrajeme to, co jsem právě popsala, z toho dva klarinety. Popravdě, místo v tomhle příležitostném školním orchestru jsem přijala právě proto, že to mám tak lehký a tím pádem to nemusím moc cvičit a mít z toho trému.
Vystresovaná budu až v lednu. Teda vlastně už předtím. S triem nacvičujeme na soutěž komorních souborů. Vloni byla soutěž sólistů, kde jsem se dostala až do kraje, ale tohle bude úplně něco jiného. Možná to bude dokonce klidnější, protože přece jenom - jsme na to tři, takže nervozita bude pravděpodobně třikrát menší. Nebo třikrát větší, když to nebudeme zvládat. Ale my nehrajeme žádné moc těžké věci, zatím tam máme nějaké francouzské lidovky a jakousi polonézu, a ještě se k tomu možná něco přidá. No jo, snad to zvládnem.
Školní rok je v plném proudu - to brzo. (Konečně) u nás začíná být aspoň trochu podzimní počasí, například včera byl maximální slejvák a já neměla deštník (ano, tragický den). Ale ten vzduch - úplně jiný než když pršelo v létě. Mám léto ráda, ale co je moc, to je moc. Mnohem radši mám podzim, mám ho možná i radši, než zimu, z čistě praktických důvodů. Úplně nejradši mám únor, březen, začátek dubna - ano, přesně to období, kdy je na ulicích ten hnusný kašovitý sajrajt. A taky se už docela těším na ty chvíle, kdy mi venku mrzne nos a tváře. Možná to bude znít masochisticky, ale mám svým spůsobem radost z omrzlin prvního stupně. Jenom to nesmí zbělat.
Teď to tady už ukončím. Ještě se někdy snad ozvu, protože tenhle článek je opravdu vytržený z kontextu. Poslední článek je tu ze dvanáctého července, tak proto.
Iris.
Boty, pařez, dlouhá story. Kecám.

 


Aktuální články

Reklama