Prosinec 2013

Bum

13. prosince 2013 v 19:52 | Iris |  Tajné postřehy
Roztomilá tuleňátka, aby se vám lépe koncentrovalo!!
Ach, kde se jen na tomto blogu berou lidi?! Přesněji, ti tři lidé, co sem prý včera přišli. To je šílené!! Vždyť, co já vím, na tenhle blog se dá dostat jen přes cestičku na tom druhém blogu. A tam nechodí nikdo. No dobře, když si to lidi chtějí prohlížet (nějak moc si věřím!), jen ať si poslouží.
Vlastně bych na tenhle blog asi normálně zapomněla, kdyby mi nepřišel mail o tom, že mi ho smažou, když nezačnu psát. To by mi bylo líto, napsala jsem sem tolik věcí, které nechci ztratit! A tohle bude jedna z nich, určitě... tak určitě.
Posledně jsem psala na konci června, což je úctyhodné. Za tu dobu se vlastně nestalo nic tak zásadního, co bych musela zmínit a bez čeho je to všechno nesmyslné. To je dobře.
Opět se mi stalo to, co jsem strašně nechtěla. Teda vlastně víc věcí, které jsem nechtěla, jako například to, že je dneska pátek třináctého. Ano, i po tom, co jsem v osmi letech zaníceně četla časopis Šťastná třináctka, stále nemohu přestat věřit tomu, že třináct je nešťastné číslo a pátek třináctého nešťastný den. Snad to dnes aspoň trochu zmírnila moje nová kamarádka (zní to blbě? takže moje spolužačka?), která měla narozky a oslavila to tak, že se ulila z tělocviku, což jí málem neprošlo, takže ani to nebylo příliš komické a zábavné a veselé.
Dnešní den byl něco jako zlom, protože v září mi byly zadány dvě velké práce do školy - jednalo se o referát z dějepisu na dvě až tři stránky na téma Kultura první republiky a spousta vět o jedné dětské pohádkové knížce na španělštinu - a jejich datum odevzdání byl určen na dnešek. Jenže je snad jasné, že v září byl nějaký třináctý prosinec daleko a v říjnu paradoxně ještě dál, pak jsem jela do Španělska, pak jsem se vrátila a musela rozdýchat klimatickou změnu, pak jsem psala články do školního časopisu, pak jsem večer koukala na telku a pak jsem dostala zánět středního ucha!! No, jenže nakonec byl asi osmý prosinec. Na posteli se mi válely tři knížky z knihovny, z nichž dvě byly opravdu o první republice - jedna příliš stručná a druhá až moc obsáhlá - a jedna byla omylem o konci monarchie u nás (mimochodem, v té jsem si početla asi nejvíc, ale bylo mi to dvě věci platné). A na stole ležela ta knížka na španělštinu, knížka se čtyřmi pohádkami v nemožně těžkém "nivel IV", vážně šílené, když se učím teprve druhý rok. Jenže já stále ne a ne začít něco dělat.
No, nebudu to tady rozpatlávat, i když by mi to šlo. Prostě to dopadlo tak, že třístránkový referát na dějepis jsem psala jedenáctého večer, vlastně jedenáctého do noci, zjistila jsem, že vůbec nevím, co bych tam měla zvýraznit a vypíchnout a jaká jiná slovní spojení než "k nejvýznamnějším umělcům řadíme také" a "velice důležitými umělci jsou také například" bych měla použít. Fakt jsem z toho šílela, chvílemi jsem skoro mlátila hlavou o zeď, jak jsem pitomá, že jsem to nechala dojít až do takhle krajní meze!! Fakt kráva!!
Jenže ještě horší, zkrátka prostě karastrofální, se to jevilo s tou španělskou knížkou. Ach! Zjistila jsem, že vůbec nevím, o co jde v jakési jejich úpravě příběhu o Petru Panovi, a jedenáctého večer, teda poté, co jsem velice obtížně napsala ten velice obtížný referát, jsem okamžitě padla do postele s tím, že je mi špatně, a že "25-35 frases sobre el contenido" nebo něco takového napíšu ten další večer. Ten další večer!! Poslední večer!!