Melancholický žvást

31. května 2014 v 22:49 | Iris |  Tajné úvahy
Dobrý večer.
Už delší dobu mám melancholickyžvástající náladu, která se občasně střídá s chutí podrazit někomu nohu a chutí skočit někomu okolo krku (a věřte mi, to druhé je v mém podání skutečný vražedný manévr). Možná to bude premenstruační syndrom - ačkoliv je mi jasné, že není úplně ideální zveřejňovat v éteru detaily o procesech v mém těle a jejich kalendářních datech. Když jsme u těch dat, za chvíli mi bude patnáct a to bude teprve tuna melancholických blemců. Těšte se!!
Mám kamarádku a díky ní si tak trochu začínám uvědomovat, že můj život není poháněn žádnou empatií nebo dobrosrdečností, ale čistým egoismem a vypočítavostí - a taky děsnou neohrabaností a pomalostí, i když tady to s tím "poháněním" je vskutku metaforické. Doufám, že mne tahle kámoška neopustí.

Což je oslí můstek k motivu mé dnešní hořké a dávivé melancholie. Hrabala jsem se totiž v archivu (na tomto faktu není nic zvláštního, jelikož celý můj svět je jeden velký, střídavě hnijící a kvetoucí, archiv) a našla jsem tento článek. Jestliže chcete být v obraze, jen si ho klidně přečtěte, není tam nic sporstého ani kompromitujícího a pravděpodobně vás to ani nerozhodí - maximálně na vás může neesteticky a nemile onen pofidérní anglický nadpis a obrázek kolen z tumblru.
Tak tedy, když jsem tento prapodivný citový výlev pročítala, opravdu jsem se divila, zaprvé tomu, že se mi tohle někdy dělo, a zadruhé skutečnosti, že všechny detaily z tohoto období upadly ve středně hluboké zapomnění a nyní se nad nimi ani nerozčiluji, pouze je pseudo-psychologicko-filosoficky rozebírám.



Dívka jménem Eli, věřící jezdkyně na koni s dlouhými havraními kadeřemi, byla moje kamarádka v primě a prvním sekundárním půlroku. Hned po prvním dni na gymnáziu jsme si k sobě sedly a, navzdory tomu, že já byla ateistická gaučová povalečka s krátkým světlým mikádem, uzavřely jsme spolu pomyslnou smlouvu o přátelství - a společně jsme se procházely po chodbách a upravovaly se v umývárnách před zrcadlem a pomlouvaly Dvě hloupé holky a pokoušely se filtrovat s otřesnými sekundány a ona mi ukazovala fotky svých děsně drahých koní a já vydávala ono okouzlené ten je krásnej (směrem ke koňům, nikoliv k sekundánům).
Abych to zkrátila a dostala se k dalšímu jádru pudla (proč se to tak říká, a říká se to vůbec ještě?!), poté jsme se rozkmotřily - a Eli se spojila s Dvěmi hloupými holkami, o jejichž skutečné totožnosti a mých zážitcích s nimi se opravdu rozepisovat nebudu, načež já samozřejmě zůstala odmačkávána do koutu třídního kolektivu a z koutu ještě dál; ještě, že jsem zpívala ve školním sboru, kde byli všichni ochotni poslouchat moje přihlouplé vtípky, ale o tom dnes také ne. Protože Eli a DHH (pochopte onu důmyslnou zkratku) byly logicky i početně v převaze, začaly mi tropit všechny možné nemilé příhody a já se ve svých pozdně cholerických chvilkách uchylovala k uřvaným hádkám se svou bývalou černovlasou přítelkyní. O čem jsem se hádala? Zkrátka a složitě jsem se jí snažila vysvětlit hodnotu jejího morálního pohnutku, když rozhlašovala prostřednictvím DHH známku z mého nepovedeného testu z fyziky - a mnoho dalších a dalších drobných každodenních pomst, kvůli nimž bych se dnes už tolik nerozčílila.

To bylo nepříliš stručné shrnutí onoho článku, na nějž vás vřele odkazuji.

Poté jsem se s Eli pokusila ještě jednou dát dohromady, jelikož ji DHH odstrčily - pravděpodobně kvůli tomu, že si vzala pod bílé kalhoty barevné spodky, nebo co, a mně se jí velice zželelo, což by se dnes už nemohlo stát - a nakonec Eli odešla bez rozloučení, v tercii už jsme se nesetkaly, a místo ní přišel celkem milý nový spolužák, který ale také není předmětem dnešního výlevu.
Od té doby jsem tuto podivuhodnou osobu už nespatřila. Pár měsíců se sice objevila ve třídě nějaká větrová zvěst o jejím nynějším osudu, ale najisto vím pouze to, že prý dávala trapné fotky na facebook. Nakonec se na ni zapomnělo.

I já ji odsunula do koutu své mysli a nyní už je pro mne jen lehkým černovlasým závanem; jako by nikdy neexistovala, alespoň ne v mé blízkosti. Proto jsem se tak melancholicky vyzvrátila po přečtení toho milého článku ze dne třináctého února dva tisíce dvanáct. Jako bych úplně zapomněla na to, co mi říkala! Co mi, doprovázená dvojicí hloupých dívek, prováděla, jak se mi hrabaly ve věcech, a jak jsem byla na naprostém kraji kolektivu a nikdo mne nechtěl ve své společnosti.

Jsem nepokorná. Víte vy vůbec, jak často se "rouhám"? Čas plyne a já si pořád zoufám, že jsem neoblíbená, neatraktivní, nešikovná a nikdo mne nechce. Občas ale musí přijít světlá chvíle, - jako třeba přečtení toho dva roky starého článku - během níž si uvědomím, jak dlouhou cestu jsem vykonala. Od doby oněch hloupých hádek s Eli trénuji asertivní chování, jinými slovy, dávám se do klidu, a ono to funguje! Dokonce ani DHH jsem už pořádně dlouho nekonfrontovala, a to je co říct, protože chvílemi byly otřesné.
Třídní královnou pořád nejsem, ale možná, že když nevlastním profil na facebooku, mám k tomuto hrozně trapně nazvanému postu o mnoho krůčků blíže, než když mi bylo dvanáct. Mám kamarádku, na niž sice nejsem zvyklá, ale hlavně už se nepotácím po chodbách úplně sama jako zdegenerovaný velbloud! A mé tragické mínění o mém vzhledu místy dovede zastavit nějaké to negující tvrzení nebo pochvala sukně (vlastně i samotný fakt, že jsem schopna psychicky unést pocit, že mi kdokoliv může koukat na nohy, je obrovský krok dopředu)!
Sebevědomí je křehké, stejně jako má vzpomínka na Eli, ale narozdíl od té druhé zmíněné věci, nyní už se budu bít za jeho zachování.

A to je konec, snad pouze pro dnešek. Brzy mne totiž čeká necelý týden plný (snad) celých lodí, jejichž jméno si nepamatuji; každopádně, doufejte v můj návrat.
Pokud se vám článek zdá jako jakýsi pofidérní rozbor, asi to bude tím, že mám rozečten Da Vinciho kód a SpongeBob a filozofie. Ideální by tedy bylo, kdyby dnešní příspěvek do nepříliš skromného blogového archivu připomínal jakousi kombinaci těchto dvou závažných děl (nebo alespoň epizodu ze SpongeBoba).

Dobrou noc!
Iris
 


Aktuální články

Reklama