Na kolotoči

27. června 2014 v 21:09 | Iris |  Tajné postřehy
Jsem rozpakoidní, opět.
Ano, po nějaké době jsem opět v rozpoložení, kdy ráda využiji tento blog jako veřejnou vylévárnu svých pocitů. Vzorová situace; jsem nachlazená, nemám vyluxováno, jako zvuková kulisa mi hraje SpongeBob v angličtině. Mimochodem! Strašně divná věc! Na dvou kanálech zrovna dávají tu samou epizodu, úplně tu samou! Akorát na jednom česky a na druhém anglicky. No, vlastně to zase tolik vzrušující není.
Studentka splnila 9 let povinné školní docházky. Studentka získala základní školní vzdělání.
Toť pravděpodobně největší zpráva posledních dnů - jelikož svou zprávu o studiu (neboli vysvědčení) jsem si přinesla domů již včera. Protože jsem premiantka.
To je také hlavní důvod mých rozpaků, už dlouho se mi vznáší v hlavě (a životem), že za úspěchy se platí. Včera jsem získala velké školní ocenění, stipendium, mandlový koláč a ještě jsem přednášela španělské básně na podiu. Ostatní seděli jako pecky a koukali se na mne. Plynulo jim vůbec něco hlavou? Ano. Třeba "to je kráva, ta si nedá pokoj".
Jsem z toho všeho šťastná, navíc mne všechno to, co dělám, baví - ačkoliv je mi teprve čtrnáct (ach! To číslo tak miluji a nechce se mi s ním loučit a jít se fotit na občanku), můžu tvrdit, že se "profesně profiluji", protože je to pravda. Sice nevím, co přesně bych chtěla dělat, ale je mi jasné, čím bych se zabývat nechtěla... ano, už zase macarátuji/odbíhám od tématu.

Dnes ráno jsem šla do školy, samozřejmě. Nikdo tam se mnou nemluvil a nikdo mne ani nepozdravil. Normálně jsem čuměla. A to, že nevědí, co mi mají říkat, není omluva; stačí třeba "ahoj".

Na tento kolotoč nikdy nezapomenu, ačkoliv jsem na něm málem gastrálně invertovala. Člověk, který se umí pořádně zatočit, nepotřebuje omamné látky ani hypnotika.

Můžu je mít u řiti, že?


I svou "kamarádku", s níž jsem přežila vodák, a od té doby nemáme potřebu jedna druhou kontaktovat, očividně. Ale to mne nijak nevytáčí. Já jí měla taky celkem plné zuby - ale zároveň jsem si vědoma toho, že když se s ní rozejdu (že to zní divně, to je mi jasné, ale jak jinak to napsat?), nebudu mít ve třídě ani pitomou dvojici na pracovní list z občanské výchovy. A to je má sobecká část, k níž se přiznávám, ale zároveň ji nemám příliš ráda.
Myslela jsem si, že se svou třídou jsem v pohodě!
Třeba to tak zase bude, po prázdninách, v kvintě. Stejně je pro mne nejdůležitější, abych seděla vepředu a abych stíhala fyziku a matematiku. Když třídní posadí ty brejlatý spolužáky dopředu, stejně tam nic nedělají.
Zabavím se sama, ale je to... smutné!

Měla jsem tu možnost být týden na finále Olympiády v českém jazyce. Bylo mi velkou ctí tam být. Kdybych tam tolik nenastydla a nechtěla se jet domů léčit, vážně bych při odjezdu plakala. Tak to pomyslně oplakávám až teď. Konečně jsem se zbavila pocitu, že budoucnost národa si vyhuluje díru do mozku a špulí držky na facebooku.
Vážně, na šest dní (tak dobře, byl to necelý týden) jsem se ocitla v úžasné společnosti lidí, s nimiž jsem sdílela zájmy a názory - a když už jsme je tak úplně nesdíleli, dokázali jsme se bavit jako normální lidi.
Pár holek se mi dokonce svěřilo s tím, že nejsou ve třídě moc oblíbené, a vůbec, že mají podobné pocity jako já.
Vážně mne to uklidnilo.
Potkala jsem tam lidi, s nimiž jsem mohla normálně konverzovat na intelektuální úrovni. Třeba i o tom, že jsme psaly jako malé knížky (nebo spíše pokusy o knížky). Ještě nikdy jsem se o tom s nikým nebavila - a tam se tento hovor spustil úplně sám od sebe.

Nebo jsem seděla do půl třetí u ohně a nikdo neměl sprosté kecy (no... až na pár inteligentních výjimek). Pak jsem sice vypadala jako chodící mrtvola, ale nikdo mne na to neupozorňoval, což beru také jako důkaz sociální inteligence.
Ještě mám v plánu o této akci dát dohromady normální, regulérní článek. O tom, co jsme tam dělali a psali a třeba i o tom, co v našem slangu znamená slovo macarát. Netuším ale, dokdy to napíšu. Ještě jsem si totiž ani nevybalila. Hrůza.

Bude mne opravdu mrzet, když o tyhle lidi přijdu. Ideální by bylo, kdybychom zůstali v kontaktu, ale to se snadno říká... Vlastně se to v dnešní době i snadno udělá. Ach jo.

Přečetla jsem skvělou knížku. Jmenuje se V šedých tónech. Vlastně je docela smutná a depresivní, ale když ji začnete číst, už nemůžete přestat. Autorka Ruta Sepetysová je prostě talent. Chystám se i na její druhou knížku, Potrhaná křídla. Obálka vypadá dokonale.
Vlastně mám teď hodně nových knížek. Taky potřebuji dočíst Da Vinciho kód. Má to děsně moc stránek. Jsem těsně za polovinou.

Originalita neroste na stromech?
To je tak neskonale hloupé téma týdne.
Promiňte za tu otevřenou kritiku... stejně je to každému jedno.

A teď další písnička, která mne rozesmutní a popisuje a je moje oblíbená:
Iris V.
 


Anketa

kOLiK wÁm jE???

0-9 13.6% (6)
10-15 45.5% (20)
15-20 31.8% (14)
víííc než 20 9.1% (4)

Aktuální články

Reklama