Abstinenční příznaky literární tvorby (toť celý důvod tohoto článku)

15. července 2014 v 20:05 | Iris |  Tajné postřehy
Už jste někdy trpěli abstinenčními příznaky literární tvorby? Já právě prožívám AKUTNÍ záchvat. Mám pár plonkových hodin, kdy se neúčastním rodinných záležitostí (= nemůžu do bazénu a ještě to bude bolet) a mohla bych spát, číst, kreslit, třídit si svoje věci, holit si nohy, jíst čokoládu a dělat spoustu zajímavých a intelektuálně přínosných věcí, ale já hned začala psát. Úplně automaticky, jako bych o tom ani nepřemýšlela.
Nejhorší na tom ale je, že z takovýchto záchvatů (tento zdaleka není první svého druhu) většinu nevyjde nic zajímavého a moje akutní slohové výtvory zůstávají v rozepsaných, v dokumentech jako nedokončené nebo případně v útrobách jednoho z mých četných velkých sešitů s tvrdými deskami (které bych si mohla šetřit do školy, ale nedělám to, jelikož nemají linky a já jsem bez linek schopna psát děsně velká a křivá písmenka). Takže, abych neodbíhala od tématu, nyní jsem dala dohromady pokus o situační popis z vodáckého kurzu týkající se mokrého pyžama a zasekla jsem se v proudu myšlenek psaných kurzívou, samozřejmě. A možná, že nedokončím ani tenhle článek. Což by byla škoda. Stejně nevím, jaký tomu tady dám nadpis.
Autorský klub na mne peče, asi nedosahuji jeho kvalit, ale to nevadí. Už je mi to vážně jedno. Třeba už jednou provždy skončily ty časy, kdy jsem se upínala na svou internetovou existenci a na počet komentářů na svém blogu. To by byla krása. Ale možná, že se to ještě vrátí. Snad ne.
Přibrala jsem asi kilo, což není zas tak hrozné, vezmeme-li v potaz, že jsem od osmého července víceméně soustavně žrala a že na pár dní v mém jídelníčku přibyl tučný narozeninový dort. Kdysi jsem si slíbila, že se nebudu vážit. Ale jak vidíte, ani tento slib jsem nebyla schopna dodržet.
Téma týdne je "Ošklivé káčátko". Tak si říkám, jestli se stále můžu zařadit mezi ošklivá kachní mláďata, nebo jestli jsem ve svých patnácti už skoro hotová divná kachna. Mohla bych o tom napsat úvahu! To by bylo komentářů (ironie).

Vzpomínka na lidi (a jejich skvělé boty - hádejte, které jsou moje).


Strašně mi chybí lidi... Konkrétní lidi i lidi jako obecné označení jakési společnosti, v níž se můžu rýpat, jejíž jména si mohu pokoušet zapamatovat, s nimiž se můžu smát (nebo je můžu nenávidět). Jsem v obklopení rodiny, čaje, jogurtů, banánů, hranolek, prachu, dokonce i nějaké peníze k narozeninám by se našly. Mým předsevzetím je pořídit si třípatrový penál, jako když jsem byla v páté třídě. Jenže nemůžu najít žádný, který by na sobě neměl dinosaury nebo líbající se emo páreček (ano! Přesně takový jsem posledně objevila, říkala jsem si - konečně, celý černý penál, a otočím ho a co nevidím!). Třeba špatně hledám! Každopádně, v těch svých dvou pytlích se už nevyznám. Jsou plné pastelek, ořezků z pastelek, propisovaček, ořezků z propisovaček, tuh, které z nich vyskočily, rozbitých ořezávátek, všech možných papírků, obalů od bonbonů, které tam mám na památku, jelikož mi byly hozeny při Posledním zvonění, což bylo letos velice smutné - zkrátka, když chci najít ve svých penálech něco, s čím OPRAVDU můžu psát, je to mission impossible.
Navíc - a na tom mi, pravda, příliš nezáleží - jsem se svým neustálým přenášením dvou penálů z učebny do učebny celkem trapná. Zkrátka, velký prázdninový úkol. Cihloidní penál.

Normálně, začínám mít dost seriálu Simpsonovi. Možná, že jsem kdysi říkala, že bych se na to "vydržela koukat hodiny", ale když na to opravdu přišlo, myslela jsem, že se zcvoknu. Navíc jsem totálně všechny epizody už nejméně jedno viděla. Takže nyní budu dávat přednost SpongeBobovi. Na ostatní seriály kašlu... možná, že na nějaké pokračování První republiky bych se dívat mohla. V poslední době jsem si párkrát pustila nějaké staré díly Ulice, když je v televizi opakovali, a říkám vám, nechápu, jak jsem se na to mohla koukat. (I když - dřív se tam aspoň dělo něco záživného a pravděpodobného.)

Dnes jsem se vrátila domů, do civilizace, a ve schránce jsem našla ÚŽASNÝ pohled. Musím to oznámit i zde, ve viruálním prostoru, jako pokračování toho odstavce o tom, jak moc mi chybí lidi. Teď, po přečtení toho pohledu, mi totiž chybí ještě více. Zvláštní - nikdy předtím mi totiž žádné pohledy nechodily, když nepočítám ta kýčovitá přáníčka, která mi posílali prarodiče, když mi bylo osm-devět let (pardón babi, pardón dědo). Většinou na nich stálo "malá slečna" před mým jménem a to mne šíleně vytáčelo. No ale tenhle pohled je super.

Regina Spektor je na instagramu! Já tam sice nejsem, ale teď už to nevadí - stejně bych tam nedávala tak úžasné věci jako ona. Určitě se na to koukněte! Ano, tohle je prvoplánová reklama.

Nyní se jdu hrabat v (svých i cizích) básničkách, hrát člověče, nezlob se - mimochodem, věříte na to, že když máte štěstí ve hře, znamená to neštěstí v lásce? - a věnovat se jiným "rodinným povinnostem". Ach, toto slovní spojení má v sobě čtyři N.

A víte co? Rozhodla jsem se nechat otevřené komentáře, jelikož mám utkvělou představu, že mi to tu někdo okomentuje.

Vaše (malá) Iris
Když poslouchám tuhle písničku, mám pocit, že svět je ještě v pořádku. Alespoň svět u mne a u Reginy Spektor.
 


Anketa

Oblíbená barvička???

Červená 50% (14)
Modrá 10.7% (3)
Bílá 3.6% (1)
Oranžová 17.9% (5)
Růůůžovááá 3.6% (1)
Zelená 7.1% (2)
Nějaká úplně jiná... 7.1% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama