Září 2014

Někdy si připadám jako Pluto (nebo jiný plutoid)

7. září 2014 v 19:47 | Iris |  Tajné postřehy
Asi před týdnem jsem tady, u svého psacího stolu, seděla v úplně stejné (tj. zkroucené) pozici a snažila se o napsání článku, téměř nachlup stejně, jako dneska. Tehdy jsem chtěla rozebírat to, že se jde další den do školy - psát o svých pocitech, o tom, jak a proč se netěším, co budu mít za nové předměty, kam si chci sednout a jakou bych chtěla mít zabranou polici a tak dál. Nakonec jsem se na to vykašlala; teda spíše jsem to vzdala, protože by to nikoho nezajímalo. Stejně, mám pocit, že to tady nikdo nečte. Jen já, vždycky zpětně si procházím své staré články a směju se/pláču nad nimi. Jejich kouzlo spočívá v tom, že je vždy píšu co nejrychleji a když je už jednou hodím mezi rozepsané, zůstanou tam navždy.

Nakonec se tedy, jak jistě dobře víte, do školy opravdu šlo a nezměnil to ani fakt, že jsem snahu o "předškolní" článek vzdala už po pár řádcích. Přišla jsem tam asi o půl deváté, ne moc brzo, abych ještě neumocňovala ten dojem šprtky, který v ostatních budím; ne ani moc pozdě, abych si ještě pořád mohla zabrat svoje místečko, na němž zahnívám již od tercie. I letos tomu tak bude. Je to pohodlná židlička v druhé řadě odpředu a ve třetí řadě od okna a stejně tak i ode dveří, což zjednodušeně znamená, že jsem v prostředku třídy.
NAŠTĚSTÍ mi už opadla ta starost, že se mnou zase nebude chtít nikdo sedět, protože máme lavice po jednom. Vlastně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem chtěla na tohle gymnázium. Sedět sama je pro mě velká úleva. Můžu se roztahovat po celé lavici, nikomu nevadí, když na ni napatlám sýr nebo rozdrolím gumu (nebo propisku), můžu plnit takovou tu malou mřížku pod stolem čímkoliv a všem je to jedno, když to moc nečumí ven. Mít lavici pro sebe je prostě skvělé a já to, narozdíl od většiny mých vrstevníků, kteří adorovali vzájemné narušování prostoru se svou/svým BFF (protože VŽDYCKY, když spolu sedí dva, je to tak, že jeden se roztahuje a ten druhý je utlačován), tedy já to věděla už od druhé třídy (v první jsme byli všichni tak malí, že jsme nedosáhli nožičkama ze židlí na zem, natož abychom do sebe omylem píchali lokty).
Náš třídní je tak free, že nám ještě nepolepil poličky, což znamená, že bychom teoreticky ještě neměli žádné obývat, ale copak se to dá?! Ví někdo, kolik tun váží naše učebnice?! Takže většina z nás už nějaký ten víceméně prostorný kotec zprasila a já také.
Šatní skříňku mám už od primy v té stejné řadě a od sekundy dokonce úplně na tom samém místě, což je divné, protože snad celý zbytek třídy si každý rok hází svršky někam jinam. Vedle nás mají skříň dvě malé, kjútózní primánky, a tak budu muset dávat pozor, abych je neknockoutovala svým pytlem na tělocvik nebo botama. Když já byla v primě, celá ta řada patřila primánům a sekundánům a žádní pitomí kvintáni se tam do toho nemotali. No jo, staré dobré časy...
Mimochodem, zdá se mi, že každá příchozí prima má ještě menší průměrnou výšku a váhu, než ta předchozí. Máte také takový pocit?