a pokálí psa

7. října 2014 v 22:02 | Iris |  Tajné postřehy
Dnes mám momentální a rychlou náladu spatlat (mám to slovo příliš ráda, já vím; musím se od něho odpoutat, ale jak?! Ach) smršťodiní článek v bodech. Předpokládám, že nebude slohově v pořádku. Vím, že bych mohla dělat spoustu daleko užitečnějších věcí, ale já se na to čtení anglických knížek vážně vrhnu hned poté, co tohle dodělám! Navíc, zítra mi škola začíná až v deset, tudíž můžu místo spaní pracovat a číst ráno, že.
Možná se to bude podobat (tím tím je myšlen samozřejmě koncept tohoto článku) nějakému zpropadenému proudu myšlenek, nebo se třeba zadrhnu v polovině a celé to skončí na Smetišti dějin, v přetékajícím skladišti jménem Rozepsané články.
A předpokládám, že v následujících řádcích najdete i nějaký ten překlep. Huuráá do toho.

1. Nemohu se nezmínit o Hřejivé výzvě (jejíž úvodní článek najdete zde), jelikož jsem vůbec nečekala tak velký ohlas. Myslela jsem si, že to bude komorní záležitost má a Vlastina, ale velice se nám to rozrostlo. Je to divné, věci, jejichž součástí jsem já, většinou nebývají obletované davy. Díkydíkydíky. Aspoň něco mi a) zvyšuje sebevědomí a b) zvyšuje produktivitu, jelikož místo bezcílného čmárání patetických frází se v mých blocích, sešitech a skicářích rodí malé slohovky. Taková malá a uplakaná miminka mých všedních dní; podobně jako Gaia jsem je splodila dílem sama, dílem díky... ehm, řekněme, Muži tisíce tváří (hned po "spatlat" a "tak určitěěě" můj oblíbený výraz).



Ano, nadpis je o psu a toto je kočka. Víc než kočka! Zvíře, které Doufá, dokud dýchá. Skicoidní pozdrav z Krkonoš. Mám na ten večer s dortem a černou pastelkou milou vzpomínku.
Přede mnou.

2. Škola mne vysiluje. Nečekala jsem, že kvinta bude tak drsná. Mám toho dosti. Ale, pravda, nejsem na tom zas tak špatně, když si po večerech nacházím čas k psaní nesmyslností na jeden zapadlý blog, který stejně čtu jen já.
Pořád píšeme nějaké testy a to zatím není ani období trimestrálních testů. Co hůř, občas ani nevíme, z čeho píšeme. To se pak sázíme, abychom z toho aspoň něco měli.
Nejlepší je ovšem; "Každé úterý budeme psát neohlášenou písemku!" Hahahaha. Myslím, že se to týká chemie.

3. Opravdu, často se na tento blog vracím a čtu si své staré články. Výplody, jež se skrývají v útrobách tohoto bílého pekla (bílé peklo, tak jsem jednou nazvala pokrm jménem Vepřové dobrodružství, ten nám vařili v jídelně. Všude teklo bílé peklo. Na ten slogan si vzpomínám. Použila jsem ho, když jsme na výtvarce tvořili vlastní druhy ozdobných písem a bylo jedno, co je náplní našich obskurních grafických muk. Ještě si vzpomínám na "Přijde apokalypsa a pokálí psa". No jo, byla to sranda, ta kvarta.)... Tak tedy, ty výplody v tomhle bílém pekle jsou zvláštní tím, že jsou o ničem a zároveň o všem. Vyplňují nějakou podivnou, úzkou mezeru mezi mými oficiálními úvahami a tajnými čmáranicemi v deníčku. Škoda, že to čtu jen já, říkám si někdy.
Pak mi ale dochází, že většina obsahu tohoto blogísku je stejně jako tajný kód mého života a nikdo to nechápe a nikdo se nesměje. Je tomu tak i v mém reálném životě (který je vlastně náplní mého virtuálního "života"); musím říct dvojsmysl (ale ty mne, jakožto zastydlou puberťačku, ještě pořád dostávají a já se pak cítím jako debil), abych někoho rozesmála.
Občas někde slyším nějaký vtip, který je tak hloupý, že ho nechápu - nebo spíš nevím, které části vtipu se mám smát. Pak z toho vycházím jako ta, co si stojí na vedení. Ale co. Já se ráda označuji jako "blbá blondýnka", i když jsem naprosto regulérní bruneta, jak tak na sebe koukám. Víte, já mám svoji barvu vlasů ráda. Už se nebudu barvit. Představte si, jak odlišné jsou pohledy lidí na věc! Od jednoho milého člověka jsem slyšela (nebo se spíše dočetla, ale to je jedno), že mám "zlaté" vlasy. A druhý ohlas zase drze tvrdil, že mám na hlavě "po--ehm--močenou slámu". Pffff. Jednu dobu jsem měla děsivý zrzavý peroxidový chemlon a cítila jsem se jako největší módní znalkyně.

4. Konečně jsem se odvážila podívat se na film The Fault In Our Stars (omlouvám se, mám-li tam někde špatně velká písmena). Zmůžu se jen na jedno; MŮJ BOŽE, TO JE DEPKA, TO JE TAKOVÁ DEPKA. Snad vám ani nemusím vyprávět o těch záchvatech hypochondrie, které mi ten film přivodil. Herci jsou super, hlavně ta holka. Je taková miloučká. Je jasné, že v lidech vzbudí lítost; já jsem toho zářným příkladem.
Knížku si radši číst nebudu. Jsem příliš sensitivní. Radši dočtu Charlie And The Chocolate Factory, i když pochybuji, že mě to nerozpláče. Poslední dobou brečím pořád. A kašlu.

5. Brečela jsem i u filmu Mary and Max (nebo jsou ta jména naopak? Na tom teď nezáleží). Ale moc vám ho doporučuji. Rozkoukala jsem ho ve žlutém autobuse Student Agency a nedávno jsem ho doma dokoukala a konečně vím, jak to končí. Je to opravdu dojemné. Smutné, ale rozhoodně to není tak depresivní, jako ta tragická lovestory jménem Hvězdy nám nepřály. A je to animované. Jsem z toho filmu nadšena. Po dlouhé době mne nadchlo něco jiného než Spongebob! Což vypovídá o určitém psychickém dospívání, ne?

6. A teď chvilka hudby. Pochybuji, že někdo poslouchá písně, které přikládám k článkům. Já sama tak u ostatních činím pouze výjimečně, k tomu se musím (nebo... vlastně nemusím! Tak proč to dělám?) přiznat. Tohle jsou ale dva nejdokonalejší klipy ke dvěma krásným písničkám. Mohli byste poslouchat.

.

Neodpustím si pár fotopříspěvků na konec. Tak, jak jsem to dělala dřív (a bylo mi dobře!)


Mám fotogenický přednes!

A také fotogenické alter ego.

Vzpomínka na hezké léto; na poslední chvíle, které vnímám jako své bezstarostné dětství. Řešila jsem Adama a nějaké kapesníky. No jo, no. Teď jsem to vyhrabala v archívu.

Mé oblíbené městečko je zaházené flaškami. Zajímalo by mne, kdo ji tam nechal.
...Ale tenkrát jsem to vnímala jako "hezké zátišíčko".

Bomba na závěr. Třeba to ještě někdy použiji, co já vím... Ale je to splácanina.

Iris :Virág




 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 68.4% (39)
předložka 31.6% (18)

Aktuální články

Reklama