Listopad 2014

Na všem dobrém hledej něco špatného

21. listopadu 2014 v 23:52 | Iris |  Tajné postřehy

Ten článek, kvůli němuž jsem odešla ze svého předchozího blogu, jsem dneska definitivně vymazala... Už není, neexistuje, není možné se k němu vrátit, pokud tedy nejste hackeři nebo google experti. Díky jedné situaci, jejíž charakter bude brzy objasněn, jsem se ke článku vrátila, stejně tak k jeho komentářům, a opět mne zastihla má stará dobrá špatná vlastnost; nutkání ubíjet se křivdami minulosti. Jsou tomu tři roky! Už je to dávno, a opravdu dávno! Nikdo si na to nepamatuje, jen já. Ale stejně. Je mým jediným štěstím, že je to pryč. Někdy je prostě úlevné vymazat, byť malý, kousek vlastních dějin. Sbohe, důvode, proč jsem opustila Snowflowers. Je mi z toho mdlo a smutno. Dnes by takový hejt mrskli na hlavní stránku, jak jsem již jednou psala. Hm, měla jsem kurzor na tlačítku Smazat blog. Ale pak jsem se zamyslela a blog nesmazala. Možná to dodatečně udělám. Víte, tu starou, opelichanou stránku stále schraňuji jen z obligátní nostalgie. Jsou na něm dokumentovány ty veselé časy, kdy jsem trpěla roztomilými platonickými láskami, psala blbobásně a milovala Superstar. Kjút, zaprášené a nepotřebné. Přesto součást mého kjút a zaprášeného života. Stydlivé děvčátko trpící začínající pubertou a nevytrhatelným obočím, které nevědělo, co chce dělat, a tak psalo na blog.
PODLE TOHOTO ODSTAVCE TO ZASE VYPADÁ NA SEBESPLACHUJÍCÍ ČLÁNEK. ALE ON BUDE I SEBEVYPLACHUJÍCÍ, NEBOJTE.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Podzimní tma

2. listopadu 2014 v 18:46 | Iris |  Tajné postřehy
Nejhorší je usnout uprostřed dne,
to se pak podivně zmítáte mezi snem a skutečností a pokud jste náhodou jedli, je vám těžko od žaludku. Nevíte, zda jste zdrávi ani jestli má vůbec ještě cenu něco začínat; máte rozespalé a jakoby vyvorané oči a nejste schopni komunikace, natož té nepříjemné.
Můj svět se za tu prospanou hodinku zahalil do zlověstné šedi a ty venkovní změny mi ponořily místnost do temnoty, přítmí, nežádoucí lyrické samoty a pasivní melancholie a není to nic příjemného. Jenže já pokaždé spím tak hluboce! Na noc se to hodí, jsem z toho šťastna, když mne nic nedokáže vzbudit (jako třeba vloni na škole v přírodě; jednoho rána mi bylo sděleno, že jedna má spolubydlící se opila a ostatní holky ji táhly dolů po schodech do sprchy, vedle níž se nacházel můj pokoj; tam na ní pouštěly studenou vodu a snad všechny se z toho hlasitě pozvracely, a já celou dobu klidně spala a nic neslyšela); jindy to je zase k vzteku, například po ránu mne ani budík většinou nepřivede k životu. Můj spánek jako by neznal mezí.
Bylo v mém dsavadním životě jedno takové nijaké období, na něž nemám uchováno příliš vzpomínek; v té době jsem byla zelená, hubená a utrápena dávivým nechutenstvím. Každé odpoledne, po návratu ze školy, jsem se natáhla do postele, zapnula si jednu batolecí televizní stanici a usnula. Ošklivé to časy; zima sžíraná slepým vztahem a červenýma očima, ale přesto si myslím, že mi jimi bylo cosi dáno. Přinejmenším jakési vědomí, že zhubnout dokážu jen tehdy, pokud opravdu přestanu jíst (což není úplně zdravé ani přijatelné).
Nyní například meškám hodinu cvičení pilates, již jsem měla možnost si nahradit kvůli svým dvěma absencím. Po výletě do Děčína ale nejsem ničeho schopna, kromě těchto skromných polosnivých plků. Požila jsem kinedril a ještě nikdy na mne nepůsobil tak silně, jako teď. Bylo mi prospati téměř celou cestu domů a pak, jak je již zmíněno, další chvíle, a ani v tomto momentě se necítím nijak čile. Tak se ptám; brát či nebrat? Nevezmu-li, trpím; vezmu-li, spím a poté trpím, jelikož denní spánek udělá své, alespoň mně.