Na všem dobrém hledej něco špatného

21. listopadu 2014 v 23:52 | Iris |  Tajné postřehy

Ten článek, kvůli němuž jsem odešla ze svého předchozího blogu, jsem dneska definitivně vymazala... Už není, neexistuje, není možné se k němu vrátit, pokud tedy nejste hackeři nebo google experti. Díky jedné situaci, jejíž charakter bude brzy objasněn, jsem se ke článku vrátila, stejně tak k jeho komentářům, a opět mne zastihla má stará dobrá špatná vlastnost; nutkání ubíjet se křivdami minulosti. Jsou tomu tři roky! Už je to dávno, a opravdu dávno! Nikdo si na to nepamatuje, jen já. Ale stejně. Je mým jediným štěstím, že je to pryč. Někdy je prostě úlevné vymazat, byť malý, kousek vlastních dějin. Sbohe, důvode, proč jsem opustila Snowflowers. Je mi z toho mdlo a smutno. Dnes by takový hejt mrskli na hlavní stránku, jak jsem již jednou psala. Hm, měla jsem kurzor na tlačítku Smazat blog. Ale pak jsem se zamyslela a blog nesmazala. Možná to dodatečně udělám. Víte, tu starou, opelichanou stránku stále schraňuji jen z obligátní nostalgie. Jsou na něm dokumentovány ty veselé časy, kdy jsem trpěla roztomilými platonickými láskami, psala blbobásně a milovala Superstar. Kjút, zaprášené a nepotřebné. Přesto součást mého kjút a zaprášeného života. Stydlivé děvčátko trpící začínající pubertou a nevytrhatelným obočím, které nevědělo, co chce dělat, a tak psalo na blog.
PODLE TOHOTO ODSTAVCE TO ZASE VYPADÁ NA SEBESPLACHUJÍCÍ ČLÁNEK. ALE ON BUDE I SEBEVYPLACHUJÍCÍ, NEBOJTE.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .


(Netematicky - moje polička s knížkami, k nimž se ještě chci vrátit. Neaktuální, foceno možná před měsícem.)


Vlastně... teď jsem na tom podobně. Až na to obočí. Pelichám totiž. Ale pořád lepší, než když mé obočí (omlouvám se za opakování tohoto slova, vím, že je to stylistická chyba, ale jak mám nahradit výraz obočí? Nadoční chlupy?) dosahovalo rekordní šírky od víčka k čelu. Trhání obočí je jedna z věcí, jichž nelituji. I když, ten moment, kdy jsem si řekla, že to zmáknu žiletkou, a pak ty asi dva týdny chození s lysinou místo nadpravoočních chlupů... byl zajímavý.
Ze svých dětských lásek jsem vyléčena. Ono by to také bylo docela divné, kdyby mne obdiv k těm dvěma individuím pořád držel. Jednoho z nich předloni vyhodili ze školy kvůli alkoholu a/nebo cigaretám (ne, neučila jsem se oznámení o jeho vyloučení nazpaměť, protože zbavena veškerých tužeb jsem byla už tehdy) a z toho druhého se stal exhibicionisticý magor, který o hodině samovolně vykřikuje voloviny.
Pak, přirozeně, přišly ne-vztahy další. Když se otočím za tím posledním, otřásám se trapností. Je to už dávno, ale dosud nechápu, co jsem v té době postrádala, že to muselo být řešeno tak vadně. Ale už zase začínám nakusovat témata, o nichž stejně nechci příliš psát.
Dnes ve frontě na oběd mne napadlo, že ženy by si neměly začínat s (výrazně) mladšími chlapci, dokud jim není minimálně třicet. Nechme být, proč mi to přišlo na mysl... U okénka s polévkou jsem se snažila tento výrok přeformulovat na muže, ale nějak se to kroutilo a nešlo. Hlavně by se slušelo definovat pojem "výrazně mladší", protože v mém věku to může být třeba... třeba sekundán, ať je sebemilejší. Jenže až mi bude třicet, ty tři ročky se budou jevit nepatrným zrnkem písku v labyrintech lidského bytí. Což mne opět přivádí k úvahám o nekonečnech.
Také se pořád směju, když se řekne, že je něco v pozadí. Třeba zvuky v pozadí. "Ale Lucka si už zvuky z pozadí umí ohlídat," řečeno při promítání videí. Brutální výškleb i přes tu nulu, co jsem z toho videa dostala.
Nebo jsem prožila začátek minulého týdne ve vysmátém opojení toho, že když dáte za název písničky slova 'in my ass', je to hrozně k smíchu. Vyjde třeba Firework in my ass, Empty Chairs At Empty Tables in my ass, Fix The Hole in my ass, I Wish There Were Dinosaurs in my ass, Dirty Noises in my ass, Super Massive Black Hole in my ass, I Want You in my ass, Fingerprints in my ass a spousta dalšího. Možná se vám to zdá debilní, ale spolužačka na fyzice projížděla svůj seznam skladeb v mobilu a při každé druhé jsme měly obě záchvat smíchu. No jo, prodloužila jsem si bytí.
Plodím básně a ostatní nepotřebné slohovky. Píšu trimestrální testy a mám desítku z chemie. Koupila jsem si punčocháče v barvě ecru a také třpytivou nekonečnou šálu (červenou, jinak to neumím) a konečně zimní kabát! Hurá! Dokonce je ke kolenům. Původně jsem si myslela, že se spokojím s nějakou parkou, ale pak jsem uznala, že se k tomu nesnížím. Nezdá se vám, že parky jsou všude? S oblibou říkám, že jsem hipster, a parky se mi líbily před tím, co je všichni začali nosit. (parky jako takové ty casual bundy obvykle stahovací v pase, v divných tmavých barvách jako je khaki nebo šedá; sama mám podobnou na jaro a podzim, vypadá trochu vojensky a ještě jsem nerozklíčovala, zda je hnědá, nebo tmavě kouřově šedivá)
V galerii jsem ztratila červenou kůžičku. Spadla mi z krku. Ráda jsem ji nosila, protože přiváděla lidi do rozpaků - nebo jsem si aspoň často představovala, že přivádí. Udělám si novou a na vánoční seznam přiřazuji tattoo choker. Někde jsem četla, že to vzniklo v revoluční Francii jako památka revolucionářů sťatých gilotinou, což není ten hlavní důvod, proč to chci. Chci to, protože je to zajímavé a líbí se mi, že si lidi myslí, že vás to doopravdy dusí (člověk si musí zvyknout, to je fakt, když jsem měla poprvé tu kůžičku, přišel slabý dávivý reflex, ale po chvilce se to srovnalo).
Mám malilinkou čtecí pauzu, protože jsem právě dočetla Ze života pařížské bohémy (ano, zase Francie) od Henriho Murgera a nechávám si to doznít v hlavě. Pokaždé, když dočtu něco, co mne nadchne, mám nutkání stvořit recenzi, ale ještě nikdy se tomu tak nestalo. Tohle byla úžasná knížka, i když to byla vlastně kritika, jak jsem se dočetla v doslovu. Ale místy jsem se opravdu pozastavovala nad některými filosofickými pasážemi a formulacemi, jako bych získávala jiný, ale tak jasný pohled na věc. I přes to, že se děj odehrává v devatenáctém století, jsem měla pocit že bych si s hlavními hrdiny docela rozuměla, navíc že jejich hodnoty jsou trochu použitelnější a ušlechtilejší než hodnoty dnešní (moje, mých spolužáků, s nimiž se směji zvukům z pozadí,...). Ale nečekejte žádný rozsáhlý psychologický román. Jedná se o povídky, a když k tomu přistoupíte jako k povídkám prostě zachycujícím život mladých umělců, budete přijemně překvapeni. Má to silný konec.
...Narozdíl od tohoto článku. Na něm není silného nic. A vůbec ne autorka. Snad ani konec autorky.
Mějte se hezky a nevím, jaký bude nadpis. Mám zase rozepsáno do Výzvy, ale dnes večer do toho snad už nejdu.

Když je na všem špatném něco dobrého, mám hledat i na všem dobrém něco špatného, aby byl svět v rovnováze?

- Pesimista
Iris :Virág

 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 68.4% (39)
předložka 31.6% (18)

Aktuální články

Reklama