Podzimní tma

2. listopadu 2014 v 18:46 | Iris |  Tajné postřehy
Nejhorší je usnout uprostřed dne,
to se pak podivně zmítáte mezi snem a skutečností a pokud jste náhodou jedli, je vám těžko od žaludku. Nevíte, zda jste zdrávi ani jestli má vůbec ještě cenu něco začínat; máte rozespalé a jakoby vyvorané oči a nejste schopni komunikace, natož té nepříjemné.
Můj svět se za tu prospanou hodinku zahalil do zlověstné šedi a ty venkovní změny mi ponořily místnost do temnoty, přítmí, nežádoucí lyrické samoty a pasivní melancholie a není to nic příjemného. Jenže já pokaždé spím tak hluboce! Na noc se to hodí, jsem z toho šťastna, když mne nic nedokáže vzbudit (jako třeba vloni na škole v přírodě; jednoho rána mi bylo sděleno, že jedna má spolubydlící se opila a ostatní holky ji táhly dolů po schodech do sprchy, vedle níž se nacházel můj pokoj; tam na ní pouštěly studenou vodu a snad všechny se z toho hlasitě pozvracely, a já celou dobu klidně spala a nic neslyšela); jindy to je zase k vzteku, například po ránu mne ani budík většinou nepřivede k životu. Můj spánek jako by neznal mezí.
Bylo v mém dsavadním životě jedno takové nijaké období, na něž nemám uchováno příliš vzpomínek; v té době jsem byla zelená, hubená a utrápena dávivým nechutenstvím. Každé odpoledne, po návratu ze školy, jsem se natáhla do postele, zapnula si jednu batolecí televizní stanici a usnula. Ošklivé to časy; zima sžíraná slepým vztahem a červenýma očima, ale přesto si myslím, že mi jimi bylo cosi dáno. Přinejmenším jakési vědomí, že zhubnout dokážu jen tehdy, pokud opravdu přestanu jíst (což není úplně zdravé ani přijatelné).
Nyní například meškám hodinu cvičení pilates, již jsem měla možnost si nahradit kvůli svým dvěma absencím. Po výletě do Děčína ale nejsem ničeho schopna, kromě těchto skromných polosnivých plků. Požila jsem kinedril a ještě nikdy na mne nepůsobil tak silně, jako teď. Bylo mi prospati téměř celou cestu domů a pak, jak je již zmíněno, další chvíle, a ani v tomto momentě se necítím nijak čile. Tak se ptám; brát či nebrat? Nevezmu-li, trpím; vezmu-li, spím a poté trpím, jelikož denní spánek udělá své, alespoň mně.




Líné, líné chvíle. Nekonečná tma již v půl šesté. Nechuť k čemukoliv. Spousta earwormů již od rána lezoucích mi střídavě na mozek. Domácí úkol z chemie - nepamatuji si radioaktivní záření. Mírné obavy ze zítřejší latiny a literatury. Velká snaha o vymýšlení řešení dalšího úkolu výzvy; nyní nese téma Oceán. Zatím mne napadají pouze všemožné kombinace mých zběsilých ranních snů. Někde jsem četla, že průměrný sen trvá asi čtyři minuty. Není to úžasné, že se celý velký a rozsáhlý příběh daří umístit do tak krátké doby? Nevím, jak to máte vy, ale mé noční vidiny jsou plny inspirativních momentů a motivů. Tolikrát jsem už měla chuť hodit obsah těch snů na papír a vytvořit něco velkolepého. Sny jako by byly nápady zadarmo. Takové kusy neotesaného dřeva, jež je třeba pořádně zbrousit a ztvarovat, aby s nimi šlo vůbec něco proovádět; ale pořád je to zdarma, je to práce, kterou za vás odvede mozek v době vaší praktické nečinnosti. (omlouvám se za to klišovité přirovnání, jsem si plně vědoma toho, že k neotesanému dřevu lze přirovnat cokoliv)

Začátek zimy nesu těžko, nemohu se převalit přes ty smutné listopadové a prosincové dny, které padají převažovány nocí; mnohdy až poté, co se váš den stačí pořádně rozkoukat a roztopit. Noc je již v pět hodin, do třiceti minut se pak setmí tolik, že se topíte.
Dlouho jsem se považovala za osobu temnou a zvrácenou; tu, která hledá magii noci a ráda se nechává unášet zimou a krutostí jejích začátků. Chtěla jsem taková být, abych působila silně a nezranitelně; říkala jsem, že chci žít ve Finsku, protože je tam zima, čisto a klid. Nakonec mi ale bylo přijít na to, že pokud pro něco žiju, je to primavera eterna, brisa que no tiene prisa, tapas, playas, rios lejanos y fiesta tranquila. Cesta do Katalánska asi změnila mé životní preference, nebo co. Každopádně, je to už rok, co jsem se vrátila. Stýská se mi i po té nekomfortní cestě autobisem skrz podstatnou část Evropy, sledování naší cesty na černobílé mapce, jež byla přiložena k malým "zábavným" brožurám, po záchodech ve Francii. Jak ráda bych viděla Francii! A také mi chybí ty pokoje se slabými stěnami a balkon, kde jsme si přehazovali zkažené řízky s jednou osobou z vedlejšího pokoje (zda měla ta osoba zájem, to jsem dosud nezjistila, ale dle mých soukromých názorů; zájem měl a již ho nemá). Bylo to krásné. Desátý úkol výzvy! Přesně na toto vylití citů potřebuje a očekává a jistě ho obejme a přijme k svým.

Sleduji teď jeden srdceryvný (opravdu! Tentokrát nejsem ironická!) příběh v pořadu Pošta pro Tebe. Pak mne čeká klarinet a pak...? No, na stole mi leží tři až čtyři historické časopisy, ale ty si asi budu muset nechat na ne-nedělní večer. Jak se mi stýská po líných časech, kdy jsem mohla vše a nemusela nic.
(něco tam v rohu mé kulaté hlavy mi říká; ale vždyť teď už taky nic nemusíš. Všechno děláš navíc, protože sis nastavila laťku příliš vysoko. Mohla bys dnešní den dospat. Vůbec nikdo tě nenutil se v půl páté zvednout z postele. Mohlas ležet. Jaké by to bylo, být lemra? Ano, nekulturní lemra, to by se z tebe stalo. Ale není to náhodou to, co chceš? Můžeš začít nosit trika s nápisem, bokovky a vypatlané brýle. Klidně si pořiď iPhone a celou hodinu chemie můžeš klidně strávit lajkováním polonahých fotek svých spolužaček. Budeš volná, blbá a líná! Jen lež!)

Ani náhodou. Jsou dušičky a já promeškala jedny (něčí, nikoliv mé) narozeniny, k nimž bych ráda něco věnovala. Potřebuji nápad na Oceán, zaktivovat básnické střevo (třeba to půjde gulášem, ale fuj, jsem nechutná, já vím, díky) a sehnat si "piece of news" na angličtinu, asi napíšu, že mám tvůrčí krizi.
Není tvůrči krize pouze výmluvou mé lenost, že ne?

Mám ráda, když se takhle rozepíšu, bohužel se to pak nedá číst. Úroveň mé slovní zásoby klesá s každým dalším slovem. Obrázky. Tma. Melodie.
Na konec tohoto článku by se hodila Podzimní píseň od Paula Verlaina, ale stejně si myslím, že to moc dramatizuju. Kdysi jsem bydlela v jedné ulici, co se jmenovala Podzimní. Co se týká psaní na klávesnici, je to slovo (podzimní) dost kostrbaté na vyťukání. Ten nadpis jsem několikrát spatlala. Ne, nepíšu všemi deseti. Píšu všemi čtyřmi, ale rychle.

Znáte to, když si pořád zpíváte nějakou písničku?

Iris :V
PS. Jsem si vědoma toho, že tenhle článek je divný.
 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 68.4% (39)
předložka 31.6% (18)

Aktuální články

Reklama