Já, knihy a latina

10. prosince 2014 v 21:45 | Iris |  Tajné postřehy
Domina servas miseras castigat. Puella pulchra deas magnas vocat. Gloria patriae a poetis claris cantatur.
Učebnice latiny, I. část.
Na začátku školního roku jsem se naší učebnici smála, ale v posledních dnech v ní nacházím samé melancholicky inspirativní věci. Najednou mi to zní tak křehce a voní starými časy. Antické pohanství (dá se to tak vůbec nazvat?) je mi sympatické. Velice vznešené náboženství. Kdyby se svět zbláznil a každý si musel vybrat nějakou církev, neváhám a jdu do antických bohů.



Má znalost latiny je zatím na dosti nízké úrovni, ale tyhle větičky přeložit umím. Je to velice záhodno, jelikož zítra píšeme testum magnum (hahaha, jmenuje se to jako ten nanuk, tomu už se nesměju ani já a to je co říct!), hned po tělocviku a budeme všechny smrdět.
Trochu jsem opustila téma. No zkrátka, naše učebnice latiny je interpretovatelná volně dle nálady. Když je vám nejisto a rozechvělo, všechny ty věty milujete a nejraději byste každou z nich použili do začátku románu. Jako třeba já dnes.
Vtipné kolize slovíček a sousloví (lupa znamená vlčice i prostitutka, což je někdy značně matoucí), někdy znějící neuvěřitelně poeticky. Snažím se ve všem hledat poetiku, ale bojím se, že to nepůjde vždy.
Zítra ti pošlu krátký dopis. Jestli přijdeš, uvěří nám.
Budu-li moci, pomohu ti. Chybí mi tvé přátelství, tvá slova i dopisy.

Kdo by nechtěl takovou učebnici latiny, která mluví o vlčicích, lásce, přátelství, mocných bozích, válkách, básnících a dopisech? Která (realisticky) popisuje římské otrokářství? Jojo.

Mám knižní zážitky. Sice jimi neoplývám tolik, jako mé mnohé oblíbené knižní blogerky, ale přece. Letos je to poprvé, co máme povinnou četbu. Takže si představte, že jsem přečetla Nerudovy Malostranské povídky, jež se nacházely na seznamu jako druhé nebo třetí, s velkým nadšením a zájmem (jedná se o devatenácté století), a dnes jsem se dozvěděla, že naše profesorka se rozhodla vyměnit milé povídky za Romea, Julii a tmu.
Moje reakce. "Paní profesorko, ale já ty povídky už přečetla."
"No tak si je zpracujete jako bonus, Terko."
Dobře. Reáliím ze století páry se nikdy bránit nebudu.

Pak mám za sebou také své recenzní poprvé. Tedy, já ještě nevím, napsala-li jsem dobrou recenzi. V úterý jsem to dvojstránkové monstrum odevzdala a teď už se ani nebojím. Jedná se o již zmiňovanou knihu Ze života pařížské bohémy (autorem je Henri Murger), která mne nadchla. Recenzi jsem psala celou sobotu.
Pořád o mně platí, že si nerozumím s publicistickými útvary. Žurnalistika nejspíše nikdy nebude mým oborem a já to ani nechci. Já to nerada hektické. Raději lyriku, čistou, usmrkanou lyriku. Psát. Číst cokoliv, i když, co se týče těch aktuálních bestsellerů, jsem dost pozadu, znám nanejvýš názvy a jména autorů.

K Vánocům mám hlavně knižní přání. Nehodlám je zde vyslovovat. Jen vám povím, že v Liberci je nemožné sehnat klasiku (v překladu klasiku, kterou zrovna chci).

Čtu svou další povinnou četbu; trpím s mladým Wertherem. Ten týpek je mi zatím sympatický. Filosofuje a sedí na lavičce a kreslí děti a balí prosté dámy. Tak doufám, že to paní profesorka neodvolá. Jo, do ledna mám přečíst Krysaře. Ta povinná četba není vůůůůbec stresující. Ale na toho pána Werthera jsem zvědavá.

Na tělocviku jsem si natáhla svaly a teď nemůžu ani kašlat, jak mě to všechno bolí. To jen tak na okraj (ale nejen po okraji).

No a Vánoce? Tak to vůbec. Žádné stromečky, dárečky, svíčičky, vůničky. Dělám adventní školní soutěž, ale to je něco jiného. Musím znát nějaké ty křesťanské tradice. Nejradši bych si pověsila v pokoji jen takový ten wunderbaum, nebo jak se to jmenuje (voňavá věcička - stromeček do auta).

Půjdu si lehnout. Říkám to každý den. Taky že každý den nakonec jdu. Ráno, pravda. Nejraději bych četla rychle, ale abych to pořád chápala. Omlouvám se za své krátké větičky, jež dnes používám. Celý článek je krátký. Vlastně ani do deníku nepíšu. Nemám platonické vztahy, na něž bych zde nenápadně narážela. Žádný osud, nehraju. Bojím se sama o sebe (pořád stejně, to není novinka). Jsou to tři roky zpátky, co jsem se snažila něco si udělat, abych nemusela na lyžák, a teď už se smíchem ve třídě vzpomínáme na naši skupinku tankistů zoufale přimrzající na medvědínské červené sjezdovce.
Něco bych ještě napsala, ale nějak se mi to v mezičase vytrousilo z hlavy (nebo se mi to už přestalo zdát zmíněníhodné).

Nobody understands my obsession with fictional men.


Iris :V
 


Aktuální články

Reklama