Článek na pět hvězdiček

6. ledna 2015 v 20:42 | Iris |  Tajné postřehy
Nebo na čtyři, na tři...

Možná proto, že si už dlouho nepíši deníček a začíná mi to chybět. Nebo třeba jen tak z prokrastinace a odkládání inerciálních a neinerciálních soustav na později. Zkrátka, přišel čas obohatit tento malý zapadákov dalším článkem. Přečtete-li si ho, to je opravdu na vás. Nebude tu nic, co obyčejného člověka zajímá; žádný bulvár, plastiky, Paris Hilton ani hejty. Dokonce se ani nesesype "flamewar" v komentářích, protože ty, jak víte, jsou uzavřeny. Ještě jsem vás neodradila? Dobře, pojďme do toho.
Mimochodem, je možné, že jsem si sedmkrát dala pod článkem plný počet hvězdiček já sama? To je teď takový můj zlozvyk, že si pod každý článek hned dávám pět hvězd. Jaká to opovážlivost! Že?




Mám za sebou Vánoce. Jako všichni ostatní. Jaké byly prázdniny? Krátké. Ano, hlavně krátké. Nedostatek času na přemýšlení a na povinnou četbu. Nebo na četbu, již mi darovala maminka. Jsem nyní zavalena steampunkovými povídkami. Kniha jménem Excelsior, gentlemani! má přes šest set padesát stránek (a ne, správně, mánie slovního vypisování číslovek mne jen tak nepřejde). Na stolku mi leží Romeo, Julie a tma (teď vlastně ještě světlo) a jako jedna z mála jsem už přečetla Krysaře, což je celkem na pováženou, protože ostatní na to mají už jen pár posledních dní a v takovém termínu bych to já fakt nedala.
Moje Vánoce. Moc je neslavím, protože mi ta atmosféra leze krkem. Ačkoliv bych ráda čichala k těm sezónním vůním sušených pomerančů, františků, purpur a skořice, nečichám, protože se mi z nich dělá m(ý)dlo.
Kromě zmíněné knihy (a také jednoho výtisku Pusheen - Já košišta, což je má veřejná úchylka společně s My Little Pony a všemi koťátky světa) mi byla darována velká kabelka, s níž se opravdu snažím vyjít, ale zatím to nějak nedávám, termohrnek, s nímž to mám podobně, a troje šaty, které jsem si v podstatě vybrala sama. Pyžamo s roztomilým jezevcem. Peněženka. Dva sešity v pevných deskách. Opomenula-li jsem něco zmínit, doufám, že na tento článek nenatrefí nikdo, kdo mi to dal.

Mám z toho radost, ale fotit vám to nebudu, vždyť ani tento výpis nebyl plánem a vznikl tak nějak spontánně (za to všechno můžou neinerciální soustavy!).
Můj konec roku dvou tisícího čtrnáctého.
Jak jste si možná všimli, letos jsem se obešla bez článku shrnujícího uplynulých dvanáct měsíců a nic se mi nestalo. Ani nikomu jinému. Mám totiž s takovými články nepříjemnou zkušenost; nikdo je nečte a já pak zbytečně každých deset minut čekuji blog. Já se nedivím. I když, já teď poslední dobou cizí blogy docela čtu, více, než kdy jindy. Hlavně básničky mě baví. Ráda se (tajně) srovnávám. Třeba teď se mi krčí v Rozepsaných báseň na třicáté téma Hřejivé výzvy. Jmenuje se Propast a pořád mám pocit, že bych tam měla něco přidat nebo dokonce ubrat (!). Sepsala jsem ji jednou v jednu v noci, což odpovídá jejímu obsahu. Na druhou stranu, něco se mi na ní líbí.
Hej! Nekoukejte tak divně. Jen se učím se neustále nekritizovat (tohle bylo trochu sebestředné).
Asi ji brzy zveřejním. Tedy, až budu mít napsané téma další. Nechci pak něco dohánět na poslední chvíli. Stačí, že doháním své školní povinnosti. Dlouho jsem o kariéře spisovatelky váhala, ale když se ohlédnu a zprůměruji prázdninové aktivity, asi mě nic jiného v životě nečeká.
Nebo bych mohla být filosof, sedět v houpacím křesle a přemítat nad třídní nerovností. To by mi šlo. Akorát nevím, odkud by mi plynuly peníze. A kdyby mi plynuly, jak bych se s tím vyrovnala. Sama bych si nadávala do vyžírek a stal by se ze mne prokletý básník. (Ne, tak jednoduché to není, já vím.)

Řekla jsem si, že do jednoho z těch sešitů, jež jsem dostala pod vánočními větvičkami (stromeček nevedeme a zdobení je také otrava) si budu psát životní moudrosti. Jsem zvědavá, kdy s tím seknu a počmárám ho fyzikálními vzorci, "duchaplnými" skicami anonymních ženských (a výjimečně i mužských) tváří a španělskými palabras nuevas.
Každopádně, přináším takovou malou fotoreportážičku. Ať se zasmějete mému rukopisu. Když se nad tím tak zamyslím, je jako můj hlas. Trochu strojený, kovový a křečovitý. Podvědomě hysterický. Kdyby se rozjel, neomezován řádky, přijde... no, potopa asi ne, ale jsem schopná psát úplně neuvěřitelně velká písmena. Je to znak egoismu a ten ve mně bublá. Jsem jedináček.

Ještě pár slov, než mi zahyne notebook.
Zatímco češtinářská olympiáda mi nevyšla (jsem náhradník) a lingvistická jakbysmet (což mne mrzí ještě o trochu víc, když vím, že jeden můj vzdálený kamarád se do dalšího kola dostal a kdybych se tam dostala i já, mohli bychom se vidět, jen tak mimochodem), postoupila jsem v nějaké soutěži o zdravém žití. Uspěla jsem i ve finanční gramotnosti, a proč to zmiňuji? Ne, ne ze samochvály, ale jaako příklad, že tipovat a jednat rychle stylem "mě to nezajímá, je to na nic, proč se s tím vy ostatní tak patláte? Naše výsledky budou stejně každému ukradené" se nečekaně osvědčil. No... i to je diskutabilní. Nežiju zdravě a co se týče financí a ostatní logiky, je to se mnou ještě bídnější. Opravdu, věřte mi.

No a teď se s vámi rozloučím. Nadpis bude zase naprosto blbý. Když si je po sobě pak čtu, stydím se za sebe. A také se směji.
Citát na obrázku - vlastně je to úryvek z mé momentálně nejoblíbenější povídky. Nejoblíbenější možná proto, že ji nechápu a že vůbec nevím, mám-li ji vůbec chápat. Jiří Wolker - Modré s nebe (ano, píše se tam to s, je to jedna z pravopisných vychytávek období první republiky!), moje písmo, co se snaží vypadat hustě, ale nejde mu to. Je mi podobné.

Tenhle obrázek určitě ještě použiji někam do povídky.

Moje y vypadá jako j.

Jaké to zjištění. Místo obligátního podpisu.

...A opravdu na konec, neaktuální píseň.

PS. Dneska k nám v hodině přišly malé dětičky a zazpívaly a zarecitovaly tříkrálovou koledu. Měly kolednické kostýmky a já na chvíli přestala hejtovat představu práce s dětmi (mé odmítání mateřství to přežilo).
Pues: Feliz Reyes Magos.
 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 66.1% (39)
předložka 33.9% (20)

Aktuální články

Reklama