(Ne)poeticky

26. ledna 2015 v 22:47 | Iris |  Tajné úvahy
Na tuhle "úvahu" (uvozovky kvůli tomu, že si nejsem jistá, jestli moje úvahy vůbec obsahují úvahový postup) se chystám už docela dlouho. Možná je divné, že ji i přes značný nedostatek úvah, deníčků a fejetonů na mém blogu oficiálním tlačím do tohoto zapadlého kouta; je to kvůli tomu, že nemám uspořádané myšlenky a tak netuším, co z tohoto článku vlastně vyleze. Nechme se překvapit. Mám chuť si někde neučesaně a bez osnov pustit proud všeho možného, co mne napadne, a nečekat žádné pozitivní ani negativní reakce, tzn. nečekat reakce vůbec žádné.
Ve druhých rozepsaných se mi chvěje (jo, chvěje, fakt dramaticky!) další povídka do Hřejivé výzvy; jsem s tím kouskem docela spokojená a dokonce se mi hodí na téma týdne, ale já mám prostě jakýsi blok a už poněkolikáté se pokouším napsat něco sem. Tak mi držte palce, ať se mi to povede. Během dnešní většiny dne strávené doma (bolení břicha a tak - ale do zušky se musí, i kdyby padaly krávy s háky, nedá se svítit) jsem si maličko uvědomila, co asi tak chci psát a tak to píšu. Prosím.




A možná, že by bylo nejlepší odkázat na článek mírně související s tématem; najdete ho na mém hlavním blogu a jeho název vlastně shrnuje obsah (což je, přiznejme si, u mne docela ojedinělý úkaz): tak tedy prosím, Recitace není mou disciplínou!
Je dost možné, že teď se budu opakovat a informace následujících řádků jsem už někam dříve nacpala. To se mi ale děje dost často, tak případně pardón (zároveň si nemyslím, že by moje vzpomínky na dětství byly pro čtenáře a přihlížející zas tak nezapomenutelné, aby je nemohli slyšeti či čísti o nich vícekrát).

Jako mírně chodící batole si mne nejbližší okolí pamatuje s knihou. Měla jsem odrážedlo, na němž jsem měla jezdit - to se nekonalo. Byla jsem příliš zaujatá knihami, než abych řídila nějakou dutou plastovou motorku. Netuším, kdy jsem se naučila číst, ale vím, že to bylo ještě před školou. V první třídě se moje snaha "zapadnout" projevila tak, že jsem se snažila slabikovat jako debílek ostatní spolužáci. Ale to je jen taková kulturní vložka (ok, nebudu vás otravovat s vložkami, nemusíte sdílet mé rozpoložení), z níž jste asi nepznali, že chci psát o básních. Svých, cizích a tak dál.
V předškolním věku, když jsem už uměla číst, ale psaní mi dělalo značné problémy (= některá písmena jsem psala úplně obráceně) vznikla moje pravděpodobně první básnička, již bych teď zařadila do kategorie Špatné básně, ale tenkrát z ní bylo mé blízké okolí paf, možná i proto, že jsem ji ilustrovala. Pozor, přichází první ukázka večera. Text je jen přibližný, bez hrubek, čárek a tak, nemám to momentálně před sebou.

Pozdrav slunci
Mám pro tebe slunce pozdrav
tak proto i lidi pozdrav
usměji se na tebe
a kouknu se na nebe.

Po téhle první básni mi asi něco přeplo. Rýmy nejsou mou rodnou řečí (i když to zní maximálně poeticky a skvěle by se to vyjímalo na zadní straně mé první sbírky. Iris Virág - mou mateřštinou jsou rýmy), ale daly by se přirovnat k angličtině. Jo, tak nějak. Základní anglické fráze jsem se učila už odmalička, foneticky, podle citu. Tohle bylo taky podle citu. A moc dalších ukázek už neuvedu, protože všechny jsou dohledatelné (a pokud nejsou, asi vím, proč).

Snad není ani třeba klást nějaký zvláštní důraz na informaci, že když chcete psát básně, chtělo by to i nějaké číst. Je to podobné jako u cizího jazyka; anglickou gramatiku si nevycucáte z prstu (dobře; první rýmy obvykle jsou vycucané z prstu, ale také podle toho vypadají). Jako malá jsem tohle vůbec neřešila. Na poličce mi ležely jakési Básničky od srdíčka (paní autorko, omlouvám se, nepamatuji si vaše jméno), v nichž se tetelily hlody typu Zelená je barva jara/komu mohla, tomu dala, což je ideální na recitaci (teď!) - ale tím nechci říct, že je to špatná sbírka. Je to prostě pro děti a v mém případě to svůj účel asi splnilo. V mladším školním věku bylo jediné místo setkání mne a básniček v učebnici prvouky. Myslím, že tehdy jsme se všichni učili jakési veršíky o vánočním stromku a jeho zapalování, či co. Pak do mne byly lity básně do recitačních soutěží, ale po mně se to klouzalo bez dopadu, jelikož mi chyběl zájem. Měla jsem dost starostí s bárbínami (vážně! Já je fakt zbožňovala a nejradši jsem jim stříhala vlasy a kreslila po obličejích!) a se vstřebáváním dlouhých komiksů z časopisu Witch.
Pak přišel můj první dramatický kroužek při základní škole, ale zlom nenastal. Párkrát jsem chyběla kvůli nemoci a naše učitelka mi dala prachsprostou roli želvy - měla jsem přelézat po čtyřech (myslím, že zahalená prostěradlem nebo tak něco) před holčičkou, která recitovala báseň o želvě. Pamatuji si na pár veršů z básničky o zebrách, protože byla dost smutná a zasáhla mne - ale jinak nic. Tuším, že jsem se od této aktivitky rychle klidila. Jednalo se o dost potupnou roli. Pitomá angína. Mohla jsem recitovat.

Mezi tím vznikla třeba básnička Šest dětí (detaily jsem vykvákala Yimě) nebo epitaf pro starou mrtvou kočku Ramonu. Ten nám jednu dobu visel na lednici a pamatuji si, že se mi zdál dobrý, ale logicky mi chyběla kritika a načtené dobré příklady. Také jsem stvořila parodii na milostnou báseň; takhle to zní dost umělecky a odborně, ale pravda tkví v diáři Top dívky, kde každý měsíc končil milostnými básněmi. Tehdy se má romantická lyrická dušička teprve rodila a já tak měla potřebu psát o zemědělské činnosti, o níž nevím vůbec nic - vlastně podobně jako o lásce. Krátká ukázka (fakt tam nejsou překlepy):

Kydání hnuje
Fuj, fuj, fuj,
tak se kydá hnuj.
Všechno se pozvrací,
vykakají ptáci,
vyvrhá bodláčí...

Ehm. Už víte, proč nechci, abyste mi to komentovali?
Možná, že na to měl vliv jeden dárek k Vánocům; knížka přisprostlých básniček, některých fajn, některých dost... no, podobných tady Kydání hnuje. Což se může považovat za začátek mého seriozního zájmu o poezii. Nebo taky nemusí.
Paradox je, že jsem začala dřív "navážno" psát básně, než je opravdu číst. Byla to možná chyba, nedostatek příkladů jako vývojová brzda, ale vykládejte to desetletému děvčátku zhrozeného ze svých náhle se vlnících vlasů a bouřících hormonů! Ne, navzdory zmíněné předčasné pubertě jsem nepsala zamilované básně. Ta první byla složená z jakýchsi přísloví a druhá začínala slovy Z nebe padá bílý prášek.
No prostě, mám takový tlustý sešit z Polska, na deskách je barevná Hannah Montana a uvntř asi šedesát listů (nebo víc?) a celý je plný básniček, psala jsem je tam po čtyři roky, loni mi došel (a tak jsem usoudila, že to zkrátka musím dávat na blog). Ze začátku byly mé jediné "zdařilé" básničky na téma zvířátka, hahaha, všechny možné vtipy a každý pokus o něco vážnějšího či dokonce ponurého byl katastrofou, nyní se karty obrátily a je to přesně naopak. Ještě že existuje složka Špatných básní...!
Moje dnešní výtvory/pokusy/omyly mají hodně společného s nějakou urovnanou skládačkou. Když píšu, udělám si schéma podle prvních vymyšlených několika řádků, má to všechno - počet slabik, nějaký rytmus, pokud možno i téma - a pak už jen dosazuji vhodná slova. A dávám si pozor, aby tam nebylo moc keců typu duše, svítání, soumrak, úplněk, půlnoc, případně pološero. To jsou moje oblíbené parazitní výrazy (někdo říká takžééé a já pološeróóó).

To bychom měli rozsáhlou kapitolu o mé poetické aktivitě a nyní přistupme k poetické pasivitě. To bude o dost kratší, protože se pokládám za neznalce a amatéra a "čtu to, protože se mi to líbí, kašlu na kontext a politiku" (tak ostatně i píšu a pak z toho vyjde jakoby-proletářská báseň, jako třeba tenhle kousek s parazitním názvem Svítání).
Jednou jsem takhle seděla ve třídě, vlezlé světlo mezi žaluziemi, tlustý černý svetr, čekalo se na focení, z něhož jsem následovně zjistila pravdu; jsem malá! skoro nejmenší ze třídy! - jo a abych nezapomněla, listovala jsem čítankou, to je dost důležitý bod situace. Toho dne začal můj opravdový zájem o čtení básní, jelikož jsem objevila Verlaina a jeho Píseň podzimní. Tenkrát mě hrozně zasáhla (dnes už to tolik neprožívám), nechtěla bych vidět ten svůj dramatický výraz ve tváři, když jsem to četla poprvé, podruhé, potřetí. Takové to zjištění popsatelné slovy Wow, ony se básně nemusí jen psát, hele, dají se i číst! Hustý pocit. Píseň podzimní budu už navždycky umět nazpaměť. Doufám, že ani Alzheimer mi ji neodnese.
Navíc, jakožto třináctileté blonďaté děvčátko mne ohromovala ta umělecká aureola, již Paul Verlaine nepochybně nepozbyl dodnes; prokletý básník, zvučné jméno, Francie, devatenácté století, těžký život a hlavně aférka s dalším prokletým básníkem, Arthurem Rimbaudem, který byl navíc o dost mladší (tehdy jsem si to představovala jako velkou romantiku, ale iluze opadají).
Takže ačkoliv jsem toho od něj moc nepřečetla, Paul Verlaine bude vždycky básník, jehož tvorba mě přivedla ke čtení poezie.
Pak jsem babičce vyhrabala z knihovny sbírku české poezie dvacátého století. Zkoušela jsem to i se slovenským haiku a italskou renesanční lyrikou, ale nerozuměly jsme si - možná, že bych se na milou antologii vykašlala, kdyby neměla růžovou obálku (růžovou já ráda, víme?). A tato česká poezie dvacátého století mne seznámila s Jiřím Wolkerem - abych nezněla jako seznamka, tak s jeho dílem, verši, možná trochu i záměry, motivy a tak. Žádný prokletý básník trápící se nad vlastní rozervaností; rozsáhlost jeho díla lomeno počet roků, během nichž na něm teoreticky mohl pracovat rovná se celý život nedělal nic jiného, než psal, a pak umřel. Bylo mu dvacet čtyři. Jeho básně (i povídky) jsou snadno rozpoznatelné a to, že jsem v nich našla plno pravdivých momentů, ze mě nedělá komunistku (ale o politice dneska ne).
Moje znalosti nejsou příliš rozsáhlé a cílem této části článku bylo seznámit vás se svými oblíbenými autory, nikoliv vytahovat se, co všechno znám. Budeme-li příští rok opravdu ve škole probírat lyriku, předpokládám, že mi naše profesorka mou oblíbenou Píseň podzimní rozpitvá a Zdechlinu jakbysmet. Musím se obrnit a nenechat si lyrickou poezii zhnusit. Znáte to, ne? Rozdáme papíry, najděte básnické figury, přirovnání, vymyslete, proč to asi autor napsal... aneb Hlavně na to nekoukejte jako na něco, co zbožně obdivujeme! Pitvat, pitvat, pitvat! Však my tomu přijdeme na kloub! (a svou tvorbu proti případným učitelkám literatury budoucnosti chráním tím, že většinově nemá žádný vyšší smysl a určovat se na ní dá maximálně tak to schéma)

A na závěr důvody, proč má tento článek opravdu zůstat zde a není hodno ho dělat oficiálnějším;
1. Neobsahuje úvahový postup. Vše je konstatování. Není nad čím přemýšlet.
2. Je psán zde, v textovém editoru blogu. Překlepů, chyb a slovních patvarů nepočítaně.
3. Nepůsobím zrovna jako znalkyně tématu. Napsat tohle do referátu = dlouhá zelená vlnovka a otazník.
4. Je tu báseň o kydání hnuje.
5. Je to moc dlouhé.
6. Obrázek nesouvisí s tématem. Nebo vlastně jo. Prokletí básníci měli... zatočené životy? Jo.

Vaše Iris :Virág,
jděte spát s verši na jazyku
(a je jedno, v jakou denní dobu si to čtete. Dobrou noc!)
PS. Zkontroluji, opravím.

 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 66.1% (39)
předložka 33.9% (20)

Aktuální články

Reklama