Zajímavě kyselý článek

10. června 2015 v 22:17 | Iris |  Tajné postřehy
Tak se to nějak stalo, že mám takovou sdělovací náladu a chce se mi sdělovat dosud nesdělené. K tomu slouží tento blog. Je to jako bych natáčela deníčková videa (což jsem měla jednu dobu dost vážně v plánu, ač nikdy nebylo mým záměrem je zveřejňovat), ale lepší, protože můj mluvený projev není nic moc. Nevadí. Máme papíry, textové editory, blogy a čtenáře, my, bez řečnického daru.



Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem dva týdny nemluvila. A vzhledem k tomu, že to řeknu, je patrné, že už je to mnohem lepší. Právě jsem si vzala své poslední antibiotikum. Mohla bych se považovat za víceméně zdravou. Ale nechci, protože zítra máme školní výlet, jehož jsem se rozhodla neúčastnit. Trpělivost. Já se vymáčknu a tento článek nebude celý takto zmatený.

Začalo to, když jsem se vrátila z dlouho plánovaného pražského srazu s Vlastou. Tak dobře jsme si popovídaly... ke konci už jsem solidně chroptila a po návratu domů jsem hlas ztratila úplně a v následujících dnech ještě více. Psala jsem, že se chystám na koncert vítězů soutěže ZUŠ ve hře na dechové nástroje (ale to je jedno), jenže místo toho jsem ležela doma. Bylo mi to líto. Mohla jsem se tam znova setkat s tím milým porotcem. Takže to mi už muselo být hodně špatně, když jsem tam nešla. Následující pracovní týden měla naše škola dílnu a ve čtvrtek výlet "po stopách Karla Hynka Máchy". Zůstala jsem doma, neboť jsem to chtěla vyležet, že další týden už do školy půjdu. Jenže ouha! (trapné citoslovce, ach) Přišla antibiotika. Ona to byla spíš moje chyba, že jsem tu návštěvu doktorky tolik oddalovala. To je ten hypochondr ve mně. Mám fobie z nemocnicí, lékařů a podobných věcí. Něco jako syndrom bílého pláště.
Před malou chviličkou jsem si nasypala do chřtánu poslední tmavě zelenou tabletku. Pamatuji si, že když jsem byla malá, pořád se do mě lila všemožná antibiotika. Tenkrát to byly sirupy a každá dávka bylo utrpení. Kolikrát jsem to vyzvracela! Vzpomínám si na ty hnusné hlenovité bílé tekutiny - s děsivou chutí. Teď bych ty tabletky klidně cucala. Zjistila jsem, že jsou takové... zajímavě kyselé. Ha.

To by byla moje nemoc v kostce. Jmenovalo se to Zánět nosohltanu, mimochodem. Nechtěli byste slyšet ty skřeky, chrky a frky, co ze mě vycházely. Bylo to děsivé. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala - Nebyla jsem náhodou před touto nemocí mořská panna? - protože to by vysvětlovalo ten pocit, jako že mi někdo vyrval hlasivky.
Ale nebyla. Nemám ráda plavání.

V pondělí jsem se vrátila do školy, v super nové růžovo-černé art nouveau sukni, která sahá asi pod kolena a v kombinaci s černým trikem s lodičkovým výstřihem vypadá úplně... no, budu moc sebestředná, když řeknu, že kdybych se v ní viděla na ulici, otočím se za sebou.
Návrat byl celkem fajn, čekala jsem to horší. Dopisovala jsem jen dva testy, dneska. Jednu chémii - ale tu jsme psali všichni - a právo, což snad nebyl problém. V pátek budu zkoušená z dějepisu. Čeká mne konečně krize Římské republiky a pár císařů, na které jsem chyběla. Vím jen, že Nero zapálil Řím, aby o tom mohl napsat básničku, nebo co. Tomu se říká Nedostatek inspirace.
Taky jsem měla dvě prezentace. Hudební a biblickou (zní to děsivě, ale kořeny evropské kultury jsou spolu s dějepisem můj oblíbený předmět a je mi líto, že je příští rok už nebudeme mít). Z hudebky jsem dostala 10 bodů. Upřímně, za to nemůžu já, ale Fryderyk Chopin. Neznám nikoho, kdo by nemiloval Chopina. Dokonce ani George Sandová se neubránila.

Jsem už skoro velká holka. Za necelý měsíc mi bude šestnáct. Vůbec se mi tomu nechce věřit. Copak šestnáctiletá holka vypadá takhle? Vždycky jsem si ji představovala úplně jinak. Věk je jenom číslo. A jiný věk je stav mysli.
No ale už jsem velká, umím si připravit čínskou polévku z pytlíku. Juch! Docela se na svoje narozeniny těším, protože to bude dost mimořádný den. Paradoxně... více díky šestistému výročí upálení mistra Jana Husa, než nějaké pitomé šestnáctce. Je to hodně divné? Narozeniny mám každý rok, ale takovéhle výročí člověk zažije pravděpodobně jen jedenkrát za život.

Bylo teplo. Hodně se teď mění teploty. Doufám, že léto bude takové, jaké má být. I když je to klišé a i když neumím nosit klobouky. Vážně, pořád si říkám, že budu nosit klobouk, ale pak v něm vyjdu na ulici a připadám si jak husopaska. Asi bych to měla zkusit se šátkem.

Jinak mám za poslední dny na kontě dva malé literární počiny. Ze dne na den jsem psala úryvek z vlastního beletrizovaného životopisu (četli jsme si to pak ve třídě nahlas a valná většina psala o "tom krásném dni, kdy poprvé spatřili světlo života"). Z dalšího dne na další den to pak byla Polednice z pohledu Polednice, nebo jak to říct. Každopádně, to zadání bylo hrozné, a nejhorší na tom bylo patrně to, že si ho nevymyslela naše profesorka (protože to bych ještě skousla, žejo, alternativní výuka), ale nějaký autor pracovního sešitu. No ale napsala jsem to! A také jsem napsala test z povinné četby na osm bodů. Tentokrát to byl Máj. Zní to možná jako trochu-neúspěch, ale věřte, můžete povinnou četbu číst třeba třikrát za sebou a když máte smůlu, dostanete z testu třeba šestku.

Dobře. Také pracuji na Destrukčním deníku. Dnes jsem polepila stránku náhodnými cedulkami z oblečení. Až bude další deníkový článek, budete mít možnost spatřit, jaké číslo oblečení nosím! Wow! Ne že by to někoho zajímalo, však to znáte.

Tímto (a fotkami) se s vámi nejspíše rozloučím. Půjdu spát. Už to tady moc protahuji a venku se setmělo a já mám trochu červené oči. Zítra, pokud vše dobře dopadne, mne čeká krize. Republiky. Římské. Možná nějaká ta básnička, nikoliv však s hořící tematikou. Pár fyzikálních rovnic. Nebo to všechno opět odložím a budu prokrastinovat ostošest. Jako v těch dnech, kdy jsem byla nemocná. Říkala jsem si - udělám si všechny prezentace, bude to v klidu - a nakonec jsem se tři dny koukala na trapné castingy z anglických a amerických Xfactorů (doporučuji, je to super, zvláště když tam pak přijdou rodiče nezdárného interpreta osočovat porotce!). Zmíněné prezentace jsem patlala na poslední chvíli, hezky jak to má být!
Tímto jsem zdaleka nevyčerpala náměty. Mohla bych se tady vypisovat z osobních pohnutků, strachů a křivd ještě dlouho. Ale čas mě tlačí. Prostě si chci jít lehnout.
Chtěla jsem ještě napsat jednu malou úvahu. Chystám se k tomu už přes týden, to je hrůza toto. Snad se k tomu odhodlám.

Zase se ozvu, dříve či později. Užívejte si léto. Tedy zatím ještě stále jaro.

Iris :V

Poslouchejte Sóley! Je nevýslovně úžasná.

Následuje pár fotek z mého momentálního života. Nahoře jsou moje dobraná antibiotika. Omlouvám se za tak feťáckou fotku. Ale dle mého názoru má něco málo do sebe.






Malá sebestředná nakonec.



 


Anketa

Kdo s koho??

Kerem 39% (16)
Onur 22% (9)
Ovečka Shaun 39% (16)

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 11. června 2015 v 18:06 | Reagovat

Já tyhle články s nádechem tvého života žeru. :-D
Jsem ráda, že ses konečně uzdravila a opravdu doufám, že až se příště setkáme, zase z toho neonemocníš. :D
Zajímalo by mě, co by ten Nero dělal, kdyby ho i přes ten požár nic nenapadlo. Kdyby mu třeba ta múza shořela. Mně se to stává. :D
Podle mě to máš úplně úžasné, že ses narodila v tak významný den, navíc teď máš šestkové výročí. :-) 31.1. se nic zajímavého nestalo, kromě toho, že jsem se narodila já, pochopitelně. :-D Třeba jednou budu slavná a všichni mé datum narození budou znát a oslavovat. :D
Mimochodem, kdybys náhodou chtěla další tip, jak prokrastinovat ostosedm, podívej se taky na tahle videa:https://www.youtube.com/user/TVOGKids ;-)

Těším se na Destrukční deník. :D

Mimochodem, na ten výlet po stopách Máchy jede i sexta a druháci od nás. Měla jsem možnost jet taky, protože jim někdo odpadl, ale nakonec nepojedu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama