Srdíčka a kostky

16. listopadu 2015 v 22:32 | Iris |  Tajné postřehy
Tak jsem tady zase, a spolu se mnou pár keců z mého více či méně osobního života. Jsem společensky unavena, a narozdíl od ostatních tím nemyslím opilost, ale opravdovou společenskou únavu. Moc lidí a moc vjemů... ale už jsem si na ty pondělní večery docela zvykla.





Ach jo. Když tady tak sedím, jde na mě deprese, nebo nějaké podobné divné tlaky. Není možné nic stíhat. Jsem zoufalá. Zítra bych měla dělat nejmíň milion věcí. Musím si to nějak přijatelně rozplánovat. Jak se znám, budu stejně hrozně dlouho spát a to bude tak všechno, co stihnu. Ne, musím si zahrát stupnici c moll a takový ty blbosti. Udělat nějakou španělštinu, ale budiž, to by mě mělo bavit. Řezy krychlí. Ale jo, když si přivstanu, proč ne.
Mám pocit, že se můj život tak podivně obrací, jako by se konečně mělo něco dít, ale potřebovala bych, aby do mě ještě někdo trochu strčil, protože to trochu drhne. Obrací se k lepšímu nebo možná k horšímu, to nedovedu říct, protože někdy je těžké říct, co je dobré a co ne.
Každopádně, připadám si jako na loďce, a pádluju, občas sama a občas s někým, a občas jedu rovně a jindy se zas trochu převracím, a když se převrátím úplně, je to docela naprd.
Nejsem dobrá kamarádka. Aspoň ne taková ta svěřovací a spirituální. Je to docela blbý, uvědomit si, že máte dvě tváře, a že opravdu nedovedete říct, která je ta pravá. Nemyslím schizofrenii, protože jsem to pořád já, jedna osoba, jen pokaždé jiná. A ... cynická ironická osoba, není co dodat, nic nedodává. B ... takový ten měkký vnitřek. Jsem obojí a zároveň ani jedno. Radši bych byla to první, a taky je to to první, co ze mě lidi poznají, teda předpokládám. Jenže pak se stane, že se to spojuje, a že se najde člověk, s kterým můžu být obě tyto osobnosti. Je to hezké a trochu děsivé, a hlavně křehké.
V takových chvílích mám pocit, že se můj život někam obrací, jak jsem už tady psala. Zní to velkolepě, ale není to tak hrozný. Možná to chápete. Dřív jsem prostě měla já, které jsem prezentovala ve světě, a jiné já, které bylo třeba jenom tady na blogu nebo tak. Ale nejenom tady, to je jen pro ilustraci, prostě taková skrytá osoba, z které plynuly všemožné slzy a pocity, které by ta venkovní osobnost vůbec nemohla pociťovat. Když se to začne překrývat, a zjišťuju, že se můžu smát a pak ze sebe vyklopit nějaké sentimentální životní moudro... je to ten pocit.
Možná to přeháním. Je to blbost. Vůbec to tak není. Jen já sama si něco domýšlím. Věřte, že tohle se mi stalo už tolikrát, že bych to měla být schopna rozeznat. Ale ještě nikdy to nebylo opravdové, to je taky pravda, takže prakticky vzato to neznám. Jen... nikdy by mě to nenapadlo. No nic.
Beru si vše moc k srdci. Neumím se zavřít do bubliny. Moje bublina mě nikdy moc neposlouchala a pořád se otevírá vnějšímu světu a já už jsem si zvykla na to, že jsem světem přeplněná. Vadí mi, že můj vnitřní život uvadá, ale co se dá dělat. Mám zase takové obdobíčko interakcí, tak si to užívejme, nikdy nevíme, kdy to skončí a jak nárazově.
Dneska mi nějaká podpatková kráska prosekla silonky a kůži podpatkem. Ale já sama těch kopanců asi taky pár rozdala. A představte si, zcela náhodou (a já se pohledem bránila) pro mne přišel František. Byl ze mě zoufalý, a zjistila jsem, že takový ten balicí způsob vyjadřování je mu asi vlastnější, než jsem po celé ty dva roky předpokládala. Ale je hezkej, to se musí nechat, a asi láme srdce kudy chodí, ale to se mě netýká, protože nemám srdce, ale rozházenou rubikovu kostku, kterou neumím složit, žeano. Jinak bych dneska už asi byla rozbodlá skrz naskrz.
Poprosila jsem tátu, aby pro mě jezdil dřív, protože je to nanic, čekat tam půl hodiny s chrápajícíma bezdomovcema, a on mi vyhověl a to je super. Aspoň mi už není tak blbý, když tam čekáme spolu. Dneska jsem dokonce seděla na mokrý lavičce, protože mě bolely nohy z těch debilních otoček. Já fakt nevím, co bych dělala, kdybych pokaždý měla tančit s nějakým náhodným partnerem. Vůbec mi to nejde, jenom tak tam poskakuju... ach co ze mě bude.

Dneska jsem dostala opravenou úvahu. Dal mi desítku, ale napsal mi tam takovou poznámku, kterou nedovedu dekódovat, totiž "a (sebe)ironie není nikdy dost". Co s tím? Jsem bezradná. Je to ironické sdělení o tom, že nejsem ironická? Nebo to není ironie? Nebo co?!

Čím dál tím víc přemýšlím o blogovém coming outu. Jako že bych prostě vyvěsila svoji adresu na instagram a twitter. K čemu by mi to bylo? Hm, já vám ani nevím. O tu adresu si nikdo nikdy neříkal. A stejně by to nikdo nečetl. Myslím. Navíc bych asi musela přestat s Týdenním tříděním, ale to mám stejně v plánu, takže co. Ale souvisí to s tím spojováním osobností. Jsem to já a za tím bych si měla stát. Z principu. Hrdě za tím, co jsem kdy napsala. Na co tajemství? No, uvidíme. Uvidíme. Do budoucna určitě.

A jsem sakra hrozně žárlivá. Existuje totiž taková holka, která je děsně hodná, jenže to není dobrý. Ta holka na mě konsternovaně kouká velkýma modrýma očima (nebo co to má za oči) a těžko říct, co si o ní myslet. Pak mi řekla "ty jseš tak skvělá!" jenže pak se snaží přebrat mi >soulmate<. Chpfmpf. Já nejsem ten typ holky, kterej se hádá jen aby zaujal a sbalil, a to je můj problém. protože ať už jde o kohokoliv, kluci chtějí takový holky.

A to je příběh mého pomalého rozkladu. Seznamte se. Kéž by se nic neporušilo. Kéž by se to opravdu protočilo. Možná budu ztrácet, ale nepatří ke ztrácení získávání?
Nojo, nebudu to dramatizovat. Vždycky může být líp, vždycky může být hůř. Dobrou.
Iris


love, book, and frases image
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama