Čau temnoto

30. ledna 2016 v 21:54 | Iris |  Tajné postřehy
Je fakt krásně. Možná až moc. Možná, že za chvíli se zase všechno převrátí, včetně mého žaludku. Prázdniny, soutěž, ples, psaní něčeho, co teď už vlastně vůbec nemá smysl.




Jsem tak ráda, že už jsem konečně velká. Možná si tím teď vyžeru celý téma jednoho článku, kterej plánuju napsat, až dokreslím tu hrůzu, kterou jsem právě začala (a zatím to vypadá, jako že vůbec neumím kreslit) - ale budiž, vždyť to nevadí. Být dítě pro mě bylo hrozné. Každý den pomyslně děkuju za to, že je mi už 16 let, což je věk už docela pokročilý, zvláště s mou vyhlídkou do života. Jakožto dítě jsem nebyla dítě. Chtěla jsem být dospělá, protože jsem odmala neznala nikoho jiného, než dospělé lidi. Jenže to mi logicky nemohlo být povoleno, takže jsem byla jen chvílema roztomilý, chvílema otravný přemoudřelý dítě. Motoricky pozadu, navíc. Když jsem přišla mezi ostatní děti, měla jsem dva roky tak slabou imunitu, že v první třídě mě chtěli nechat propadnout a v druhý třídě, když jsem už konečně začala chodit do školy, učitelka prej na třídních schůzkách říkala, že se chovám špatně k dětem, což nebyla pravda a já si vůbec nic takovýho nepamatuju, rozhodně jsem nikoho nešikanovala nebo tak, možná jsem jen odmítla jít na oslavu spolužáka Tomáše do mekáče.

Ale to nebyl ten problém. Neměla jsem moc vlastní osobnosti. Jakmile se okolo mě začaly objevovat všelijaké módní proudy, ať už to bylo písmo nakloněné doleva, trička s lebkama (hello darkness, my old friend!) nebo levný oční stíny z časopisu Sabrinina kouzla, musela jsem taková být taky. Všechny jsme sbíraly samolepky. Všechny jsme měly památníčky. Všechny jsme měly takový ty hrozný boty s tlustým jazykem, který lezl ven (ne těch mých byly hnědý, růžový a bílý kosočtverce a já byla v sedmým nebi). Cítila jsem se tak... skvěle, když jsem je měla. Ne vážně, na tyhle boty jsem už málem zapomněla. Všechny jsme četly Bravo Girl! a Šťastnou třináctku, i když nám bylo tak maximálně deset, a některý z nás mohly nosit úzký bokový džíny, jiný ne, ale stejně je nosily (třeba já). Holky nosily kozačky zapnutý přes džíny, tak já taky. Byl to vždycky boj, nacpat nejdřív nohu do úzký nohavice a pak ono lýtko ještě zapnout do kozačky. Ani dneska nemám kozačky, a to už jsem možná trochu zručnější.
Kamarádi. Falešný kamarádi. Životní plány. Žádný první lásky, ač většina lidí tvrdí, že se poprvé zamilovali už na prvním stupni nebo dokonce ve školce. Pak přišla rodina. Bylo to těžké, protože život už je takový. Nikdy jsem o tom nemluvila s nikým, tak to asi i zůstane. Pamatuju si už jenom útržky a i to je důvod, proč jsem tak šťastná, že už je to za mnou a pryč.
Avril, Miley Cyrus a nechuť k jakýmkoliv dětským oslovením. Nechala jsem si ustřihnout dlouhý sytě hnědý cop s červenými pramínky, protože jsem nechtěla být oslovována "Princezno". Žehlení vlasů. První facebookové pokusy o virtuálně stvrzená přátelství. Oblíbená učitelka. Pak doba, na kterou odmítám vzpomínat.

A pak ještě pár dětských let na gymplu - místy hrůza, místy děs, místy to šlo. Kde jsem teď. Omylem se v mezičase ptám sama sebe - jsem sama? A odpovídám si: Ne tak docela, ale víc, než bys chtěla. Ptám se sama sebe, kde žiju. Vší silou se přesvědčuji, že dnes, tady a teď, ale sama vím, že tak to není. Upínám se k budoucnosti a k minulosti a doufám, že nikdy nikdo nepřijde na to, jaká jsem. Nejraději bych byla úplně jiná, samostatná, šikovná, akční a bezstarostná. Házela věci za hlavu.
Umím odpouštět, až moc, a nevydržím naštvaná, a dávám lidem další a další šance, jen aby si pak pomyslně přišli pro další šance. Jindy lidem zabouchnu dveře před nosem jen z rozmaru, a v ten samý den vysílám až příliš milé vlny vůči jiným lidem, jimž chci jenom poplést hlavu - abych v zápětí zjistila, že je to úplně jinak a že už si plánuji společnou budoucnost. Jsem zmatená a matoucí.

Rozhodla jsem se opustit tě a zahrabat do písku celou epizodu táhnoucí se od září do ledna. Nikam nesměřovala. Tedy směřovala, k svému jasnému konci. Hrála jsem si na koho? Na sebe? Jaká jsem doopravdy? Celou tu dobu jsem byla přesvědčena, každý jeden den, že přesně tohle jsem já a nikdo jiný. Cítila jsem se dobře. Opravdu? Jak jsem se cítila? Dobře, protože jsem doufala, že sama přispívám k tomu, aby se on cítil dobře. Nic z toho nebude, říkala jsem si celou dobu; na to se známe až moc podivně a moc dlouho. A vida, obejde se beze mě. Jsem smutná? Ne. Něco nového začíná. Něco, co nenechám skončit tak špatně. Snad nebudu plakat. Snad o tom nebudu muset ani nikomu říkat. Začnu novou kapitolu. Sama se sebou, v knihovně a s potřebou mít ráda sama sebe. Kapitolu, ke které nebudu potřebovat čtenáře. Bez hádek a bez nesnášenlivých pohledů. Klidně sama u stolu, sama se špagetami, sama se špenátem. Jen s mlhavou představou. Už pomalu přichází lepší časy i lepší číslo. Nenechám si vzít svoje lepší časy. Na to jsou až moc dobré.

Mám už jenom jeden cíl, a to být insprací sama sobě.

A netát pod cizími pohledy. Otázka je, kdy jsem naposled tála. Bylo to snad letos v létě, kdy jsem se naposledy přesvědčila, že ač mám nejbližší osoby, není úplně dobré pro mé osobní mínění o sobě samé, abych na sebe řekla všechno. Nemusím mluvit o svých pocitech a kalkulacích. Neumím je totiž zformulovat. Jestli vůbec nějaké pocity mám, chtějí zůstat uvnitř mě, a nebudu se nutit do jejich ventilace. Můžu milovat, nemusím se zbláznit. Není možné, abych se přestala ovládat. Mám se pod kontrolou. Sebe i své extrovertní smysly, malou noční můru.
Zní to bizarně a hloupě, moje hodnocení situace. Ale musela jsem změnit přístup. Nemůžu se trápit tím, že mi lidi nerozumí. Nemůžu k sobě přistupovat nadále tak, jako doteď. Nedopadla bych dobře. Trpím dozvuky OCD, zpochybňuji život a navíc se nemám ráda. To není dobrý. Musím tomu dát sbohem. Dávám tomu sbohem.

Louhuji si čaj. Dolouhovala. Kreslím obrázek do (S)nové výzvy, teď už zbývá ho nějak kultivovaně vybarvit a vyfotit, což bude asi ten největší problém. Čtu báječnou knížku. Díky čtecí dílně jsem na pár dnů ukořistila Pasternakovu Lyriku, a ač to není na nějaké velké čtení v kuse, je to krásná knížka vydaná roku 1931. Fascinují mě staré věci, zvlášť staré knihy, a těch u nás v knihovně leží mnoho, neboť všechny mnohem více lákají YA tituly zakoupené nedávno.
Zítra pojedu do Prahy, ale to nikoho nezajímá. Budu-li mít štěstí na počasí, budu si moct projít Prahu bez čepice (já bez čepice a město bez čepice). V pondělí se chystám na školní kolo soutěže, velkou formalitu, do hudební školy, a taky mě letos znova čeká OČJ, ale představte si, letos náhradníky brali a loni ne, a loni jsem zrovna byla náhradník. No nic. Taky se budu muset nějak decentně vykroutit ze soutěže Certamen Latinum, protože je to zbytečné. Co už.

....

OKEJ, dneska jsem na tom zase hůř. Možná proto, že jsem strávila den v Praze. Možná proto, že nevím, co si myslet o svém přístupu k lidem, které mám/nemám ráda. Jestli mám být ráda, že jsou se mnou, a svěřovat se jim se záležitostmi typu E. a spol, nebo se chovat tak jako doteď. Je mi k blití. Nevím z čeho. Asi se potřebuju někam zavřít, do tmy, jen s malým okýnkem ven, a pozorovat se, než mi zčervenají duhovky.
Zdál se mi sen, kterému jsem málem ještě věřila, když jsem se probouzela. Nechci mít bouřlivý úvahy. A vím, že co napíšu, to už nikdy nesmažu, leda že bych to spálila, a to dneska už nejde, v dnešních dobách internetu, pochopitelně. Takže toho raději moc nepíšu. Vtloukám si do hlavy, jak moc samostatná musím být, a jak je hloupé podvědomě se upínat na chlapce, který se ke mně chová hezky kdovíproč. Je moje chyba, že lidi začínám mít ráda moc brzy, a některé naopak nezačnu mít ráda vůbec. Tak ráda bych se nechovala a nevyjadřovala tolik osudově a dramaticky. Musím znít hrozně, jako nějaké klubíčko nervů, moc melancholicky, ale stejně mě nikdo nechce poslouchat. To je můj problém. Přiznávám si ho, když je už na spadnutí, že mi bude nejhůř. Sebelítost. Hrozně se lituji. V hloubi duše, pokud tedy existuje něco jako duše, mám problém s tím, že jsem buď tak složitá, nebo naopak tolik jednoduchá, kdoví, že mě nikdo nechápe. Musím se přizpůsobovat lidem a ukazovat jim ze sebe jen tu stránku, která se jim bude líbit. Nikdo nechce znát víc stran. Jakmile se začnu pootáčet, spějí vztahy ke konci. Nikdo nechce znát mně, která jsem zároveň milá i krutá, veselá i smutná, s hlavou v oblacích i s nohama pevně v zemi, chápavá i necitelná, složitá i jednoduchá. Odhaluji kousky sebe, jen aby byly smeteny ze stolu jako protiklady, jako výmysly a jako hra na něco, co nejsem já. Jenže tohle všechno jsem já. A umím se hodně rychle převracet nohama vzhůru i naruby.
Píšu, a víte co? Už nepíšu. Nemůžu zároveň číst a psát. Už asi popáté se snažím oživit příběh Maite Mayerové a Františka s Theodorem a toho otravnýho Maxmiliana, který místy až moc připomíná inspektora Javerta, ale co už, na rozdíl od Valjeana ho nikdo nelituje, a to je škoda, možná. Oba měli svou pravdu a své důvody. Jean Valjean a Javert, další dvě strany mojí osobnosti.
Chtěla bych psát a vybít si svoje politické smýšlení na zápletce kolem Maite, své obavy ohledně veřejně neakceptovatelných vztahů v příběhu Františka a Theodora, svoje nutkání dupat okolo sebe a mstít se na nevinných lidech tak obecně v celé té knížce.
Nejsem monstrum, nebojte se. Jen ztrácím pevnou půdu pod nohama. Nebo spíš ztrácím oblaka nad hlavou. Vyberte si, co je lepší.

I:V

No, to jen abychom věděli, z jaký písničky pochází ta známá hláška. Celkem pěkný to je.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 31. ledna 2016 v 10:28 | Reagovat

Když já bych chtěla znát všechny tvé stránky a přijmout tě takovou, jaká seš. Jenomže se neumím dobře ptát, asi. Nebo jsem možná moc sobecká na to, abych tě pochopila.

Těžko říct, jestli E. bude v budoucnu něco znamenat, nemůžu radit. Já bych s s ním přinejmenším kamarádsky bavila.

Stalo se něco s M.? Jestli ano, mrzí mě to.

Někdy mám chuť brečet nad svou ztraceností. A někdy je to prostě pryč. Asi nemáš moc dobré období...

Brzy bude jaro... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama