Povánoční flashbacky

4. ledna 2016 v 22:18 | Iris |  Tajné úvahy
Někdo tu včera byl a četl jeden můj starý článek. Přemýšlím nad tím, jestli jsem to náhodou nebyla já, a proč bych to vlastně dělala. Ne, nebyla. Včera jsem tu snad vůbec nebyla. Dnes tu taky moc dlouho nehodlám být. Mám celkem nedostatek spánku. Včera jsem toho moc nenaspala. Předevčírem ještě míň. Kdyby se tělo obešlo beze spánku, bylo by to mega supr. Na tuto myšlenku mě dnes přivedl jeden text post na tumblru. Už budu mluvit česky, nebojte.
Mám puštěný pořad Tchýně a po reklamní přestávce jsem si už odmítla pustit zvuk, protože se tam lidi očividně nehádají a navíc jsem opět podlehla kouzlu hudebních mashupů Halsey a Melanie. Je to fakt boží popovej trash.

art, city, and painting image



Každej zápis na tenhle zapadlej neoficiální blog je vlastně pouze výpisem věcí, které se změnily od toho posledního. Kdy to začalo? No, každopádně, s každým článkem jsem tak trochu jiný člověk. V posledním... tak přibližně roce mám pocit, že úplně fyzicky vnímám, jakým způsobem zrychluji z prázdnin na období školy. Jsou to dvě jiný strany mozku. I když jsem nadšený uživatel levý hemisféry, mám v tom zmatek. Mimochodem, začaly mi chodit všelijaký milý zprávy na tumblr. Akorát moje angličtina je tak shit věc, že se stydím odpovídat.

O vánočních prázdninách jsem neměla moc osobního času pro sebe. Nestěžuju si, ale vlastně trochu jo. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem jen tak neseděla doma a že jsem něco opravdu dělala, mám ze sebe radost, ale na stranu druhou mi předposlední noc bylo tak špatně, že jsem do tří do rána seděla na posteli a doufala, že nevybuchnu. Nutno dodat, že v tu chvíli jsem v pokoji nebyla sama. Naštěstí spolunocležnice usnula ještě předtím, co mi začalo být špatně. Docela se o sebe bojím. Jsem jeden z těch lidí, kteří špatně usínají. Všichni okolo mě to mají tak, že si prostě lehnou a v minutě spí, ale mně to často trvá přes hodinu, dokud se zklidním, a pak dalších dvacet minut usínám. Bojím se o svoje srdce. Bojím se o svoje záda. Ale to bude dobrý. Jestli mám umřít, umřu.

Mám za sebou věneček, pochopitelně. Mám za sebou vánoce ve škole. Mám za sebou vánoce doma. Kupodivu to vše bylo docela v pohodě, a vůbec, nedostala jsem olysalé hopsakoule. (Když někomu vysvětlím olysalý hopsakoule, už je téměř člen rodiny, uvědomila jsem si, když jsem tuhle nevybranou slovní hříčku vysvětlovala naposled.) Nepekli jsme. Já a tradice, to bohužel asi vůbec nejde dohromady. Nemám ráda vánoční výzdobu. Dokonce ani strom nemíváme. Víte, já si vlastně vůbec nevzpomínám, jestli jsem někdy věřila na Ježíška. Psala jsem mu dopisy, protože jsem byla malý materialista a prostě jsem chtěla plyšový poníky a slintající plastový mimina a barbíny a kdovíco ještě. Nikdy žádnou pohodu ani světovej mír. Možná... ale tomu zasvětím nějakej další odstavec, jestli na to nezapomenu nebo nepůjdu spát (nepravděpodobné). Moje nejlepšejší dárky k vánocům. Na nějaký si dokonce i vzpomínám. Vlastně moje vzpomínky sahají asi tak k roku 2007, protože to máme v takovým rodinným albu na rajčeti, který kdysi vedl táta, když to s náma ještě vedl. Tam jsou nafocený asi troje vánoce a na fotkách je krásně vidět, jak jsem pořád totálně stejná. A taky ty dárky. Jednou jsem dostala notebook, ale byla to taková levná hračka, která vlastně vůbec nic nedělala, jen nějaký zvuky. Rodiče si ze mě dělali srandu. Ale já si to tak vůbec nebrala. Taky jsem dostala dvd s Happy Tree Friends a pak se na to skoro nemohla koukat, protože nemám vůbec silnej žaludek a pohled na zlomeniny, ač kreslený, mě deptá. Nebo plyšovýho sobíka od známýho z Finska. A vůbec všelijaký plyšáčky.

Ach bože, na těch fotkách je vidět náš starej byt, kvůli kterýmu jsem brečela, když jsme se stěhovaly. Byl to vážně malej byt, 1 plus 1, ale já byla taky malá, takže tohle mě moc nedeptalo. Nerada jsem tam zůstávala sama. Párkrát jsem snad dokonce mlátila hlavou o topení, ale tohle mi vymizelo z hlavy stejně jako většina vzpomínek na nemocnici. Spíš si pamatuji, když jsme odcházely a já se srdceryvně loučila se stěnami, protože ten novej byt jsem nesnášela od podívání, bylo to daleko odevšad kromě hnusný silnice, hnusně natřený stěny, smrad, i když to teda byl největší byt, jakej jsem kdy obývala. Prakticky vzato, do té doby jsem neměla svůj pokoj. Tady na těch fotkách vidím ten svůj kapku ubohej první prostor. Bylo to tam pěkný. Všímám si detailů, jako třeba takových krabic od polský zmrzliny, a na každý bylo jedno písmeno, že to dohromady dávalo TERKA (toto oslovení jsem požadovala), byl to jeden z mála rukodělnejch činů, ke kterejm jsem byla donucena, a podle toho to taky vypadá, písmenka jsou hnusný. Pak jsem si krabice přendávala, takže jejich původní význam byl zcela zastřen. Nebo kalendář s kočičkama. Shodou okolností, letos mám taky kalendář s kočičkama. V roce 07 jsem si vybarvovala dny zbývající do vánoc. Všechno bylo v tom bytě takový namačkaný. Do toho na stěnách moje plakáty z časopisu Šťastná třináctka (na to že mi bylo osm prosím kašlem, jo), byly na nich sestry Olsenovy a později, ale to ještě není na těch prvních fotkách, ještě Avril Lavigne a Miley/Hannah Montana. Měla jsem trochu stresy z toho, že tam nechci mít nalepený žádný chlapy, a občas jsem byla častovaná takovýma otázkama, ale co s tím nadělám, dodnes by se mi nelíbilo, kdyby na mě ze zdi civěly nějaký mužský oči.
Všelijaký panenky a hlavně sešity v poličkách. Co rozum beru, jsem dítě posedlý psaním a čmáráním. Tu zimu jsem měla nabarvený vlasy. Vlastně si už vůbec nevzpomínám na okolnosti. Ale byl to přeliv na čtyřiadvacet umytí, kterej mi čirou náhodou na hlavě vydržel než to odrostlo. Zrzavej. Původní záměr byl hnědá. Nenápadná hnědá. Na těch fotkách vypadám ještě bledší, než jsem ve skutečnosti byla.
A dostala jsem elektronický zvířátko od Littlest Petshop (? jmenovalo se to tak?) a to byl největší goal mýho dětství, ještě než přišly vymakaný telefony. Byla to roztomilá želvička. Měla černobílej displej. Dala se krmit a mýt, na to měla takový zastrkávací přívěsky. Ještě pořád ji mám, ale nejde to rozchodit, stejně tak ta větší, červená věc s pejskem jako hlavním hrdinou a taky klávesnicí a celý to bylo takový pre-dotykový (se stylusem!!! Tak si vlastně říkám... JÁ MÁM STYLUS aaa musím to vyzkoušet, i když je maličko trapnej), kterou jsem dostala, když mi bylo 9.
Ještě chvíli to vydržme, protože mashupy ještě nedošly.
A taky jsem byla blázen do aut, jako malá holka.

Vánoce s náma trávil - trávíval - táta. Víte co je divný? Že teď mám s tátou nejlepší vztah jakej jsem kdy měla.

Vánoce roku 08 byly asi moje poslední dětský vánoce, ač si teda tak docela nepamatuju, co jsem dostala, protože to zrovna na fotkách není. Kromě elektronickýho zvířátka. A i to už byl celkem "dárek pro velký holky". Na prázdniny k prarodičům jsem si ještě vzala panenku, ale už jsem četla dívčí časopisy a tak. Mám jednu velice vtipnou fotku, na níž skoro nejsem vidět, takže bych vám ji sem mohla dát, ale nedám.

Další rok jsme s mamkou dostaly notebook. Byla jsem tak dojatá, že jsem se skoro rozbrečela, a samozřejmě že to je zaznamenaný na fotkách (no comment). Do tý doby jsme měly počítač bez internetu a na internet jsem chodila k tátovi, což nebylo úplně dobrý pro naše vzájemný vztahy. Další ráno jsem už na počítači hrála babičku, která sbírá kočky, škoda že to byla demoverze. Notebook pořád žije, akorát já už mám novej, svůj, je to praktický, až na to, že nemá sadu Office, takže používám různý náhražky typu Open Office a Libre Office (jiný vlastně ani nemám).
A koukám že někdo ten rok dostal knížku o Leonardu Cohenovi a já jsem tenkrát byla tak pitomá, že jsem se smála písni Alexandra Leaving a vůbec, nevěděla jsem, co je dobrý.

A další a další roky. Ty už po mně nechtějte. Pak jsem nastoupila na gympl a to už je ta novodobá historie, třeba moje platonický lásky, kterejm jsem dávala trapný dárky (jak mohlo inteligentní stvoření jako já dát "crushovi" (ehm) plyšovou krysu!). Nebo ta vánoční fotka, na který tlačím tón z klarinetu a vypadám nejhůř. Naštěstí mi ji nikdo neotírá o tvář.

Mám teď za úkol napsat hloupej scénář, už mám nápad, ale jen na začátek, a vlastně jsem to mohla psát místo tohohle, ale nechtělo se mi. Na tenhle článek jsem měla vyloženě náladu. Bolí mě oko. Zítra se mě budou určitě lidi na hodinách jazyků ptát, co jsem dělala přes prázdniny (small talk), měla bych si vymyslet, že jsem dělala opravdu něco duchaplnýcho, protože "read and relaxed" popřípadě "leí y descansé", to říkám úplně pokaždé.

Mám se dobře. Dokud se mi líbí vzpomínat. Snažím se ve vzpomínkách najít něco nového, pokaždé, když se do nich vracím. Nemyslím si, že je možné, aby někdo ve své vlastní minulosti nenašel nic užitečného. To najednou mluvím jak kniha. Co.

Vydržela bych psát do rána, veřte že jo, ale nebudu to dělat, protože jak jsem už psala, mám obavy o své zdraví, všech forem.

Noci se přátelí
s vadami na kráse

Iris :V

Tohle!!!

 


Anketa

kOLiK wÁm jE???

0-9 13.6% (6)
10-15 45.5% (20)
15-20 31.8% (14)
víííc než 20 9.1% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama