Fluktuující já

7. března 2016 v 22:24 | Iris |  Tajné úvahy
A teď je to zase všechno úplně jiné, než před měsícem. Vidíme na vlastní oči fluktuující čas. Obvykle nepíšu takhle brzo a tak rychle, ale dneska mám nějakou potřebu, a obávám se, že to bude potřeba poslední, zvládnu-li tedy zanevřít a přesunout svoje rádoby deníčkové články jinam. Budu si sem chodit ty staré číst. A třeba se sem jednou vrátím. Jsem až příliš zaměřená na minulost, skoro jako bych se hádala s tím, co říkají všemožné profily o mém typu osobnosti. Vlastně jsem ani nepočítala s tím, že tady jednou bude takové množství mé životní historie. Víte, deník by se prý měl psát, a ne s většími rozestupy než 3 nebo 4 měsíce. Když jsem se to dozvěděla (tato informace pochází z knížky, která se ke mně ještě nedostala, jen mi jsou občas předávány moudra z jejích stránek), byla jsem celkem spokojená sama se sebou, protože to by asi odpovídalo mému deníkovému tempu. Mám takový černý sešit a nalepila jsem si na něj roztomilou samolepku ve tvaru konvičky, ale ani to mě nepřimělo, abych do něho psala častěji. Nemám totiž moc pocitů, psala bych pořád to samé.




"Dneska se mi zas nechtělo vstávat. Po ránu jsem měla pocit, jako bych byla v jiným světě. Pak jsem se chvíli dávila s kartáčkem mezi zuby, vyplýtvala neúnosný množství vody, třikrát se převlíkla, šla do školy... pořád čekám na odpověď... ta kráva je pořád kráva... zkoušel z angličtiny... k obědu těstoviny a pak mi došly žvejkačky... jojo to je život panečku."
Obávám se, že se snažím naučit se zacházet s vlastním životem, jako by to byl jakýkoliv jiný život. Tedy, neříkat o sobě, že jsem výjimečná. Snažit se zapadnout mezi ostatní, nebo aspoň zakrojit se tak, abych stále nevyčuhovala, neboť vyčuovat je nepraktické. Nejspíš se vždycky objeví někdo, pro koho budu čouhat z davu, a bude se mi za to posmívat, nebo mě naopak mít rád, a já se k němu budu chovat tak, jako on ke mně. Ale všichni jsme pro někoho výjimeční a pro někoho dalšího naprosto obyčejní.
Dřív jsem byla velice skeptická ohledně teorie enneagramu, ale v poslední době jsem se s tím nečekaně sžila. I když v té knížce, která mi byla věnována, jsem moc útěchy nenašla. Měla bych se do ní znova podívat, protože už vím, jaký jsem typ osobnosti, a třeba se v tom drsném vyhroceném popisu najdu. Třeba začnu i osobnostně růst. Ale popravdě je teď pro mě nejdůležitější udržet se na vratké příčce, na níž právě stojím. Přála bych si nemít pocit, že na ní stojím sama. Jednou z nejtěžších věcí je umět si přiznávat, co si doopravdy přejeme a co nás trápí, a ať to zní sebe pseudo-motivačně... víte co, ať to zní jakkoliv. Když nechcete být osamělí, dříve nebo později z vás stejně začne tryskat touha po sebemenší společnosti. Třeba nedávno jsem si uvědomila, že potřebuji pevnou pracovní rutinu a taky lidi okolo sebe (mluvím-li o své budoucnosti), protože jsem osoba, která by se sama zbláznila. Vida, a přesto jsem sama, a postačí mi byť malý a vybledlý a cizím očím velmi iracionální pocit - že nejsem tak úplně sama, že kdysi tam v hloubce něco bylo a na rozdíl od ostatních pomíjivých věcí to přetrvává. Jdu po chodbě a jsem sama obklopená lidmi, jejichž pohledy mi neublíží, když si je nepustím moc blízko.
Kousnu se do rtu. Je tolik věcí, které by do mě ostatní neřekli. Činy mají větší hodnotu než slova, a občas je třeba odrazit se ode dna a naplnit slova činem. Ač jste žena. Co je žena? Něžné pohlaví, které má navěky čekat, než se muž ozve? Popravdě to jde proti mé přirozené povaze. Byla jsem to já, kdo při třídním představení házel po svém tragickém vyvoleném plastikové květy. Vůbec se mi to nezdálo divné. Jsou lidi, kteří se mě bojí, protože sami jsou mnohem pasivnější než nějaká holka.
Hele, v článku psaným před rokem jsem psala o tom, jak mě nebaví plkat o existenci, ale víte, já plkám o věcech aktuálních, jen je nechci psát bez obalu, tak je pečlivě zaobaluji, a nikoho by nikdy nenapadlo, jak vypadá jejich hmotná verze. Teda asi. Hmotná. Teď čtu knížku, dětskou, podotýkám, a z ní vyplývá, tak nevinně, že vlastně nic nemusí být pravda, že všichni můžeme být třeba jenom vymyšlený. Tomu říkám lifegoal.
Dnes jsem viděla zase milého porotce z loňské soutěže. Jenže letos on už není v porotě a já už nejsem roztomilá basklarinetistka, která je asi příliš odvážnej blázen, protože hraje acapella. Ale potěšilo mě to, protože jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím. To jsou takové bezvýznamné věci všedních dnů strávených v naší (ne)milé zušce. Jedeme zase do Lípy. Na novém deníkovém stanovišti se nejspíš jednoho dne objeví další kecy o tom, jak v Lípě není toaleťák, nebo je ho naopak moc. A víte, proč tam vždycky dělám takový kraviny. Protože se potřebuji vyrušit od všudypřítomného stresu. Když jsem ve stresu, obyčejně zvracím, což znamená, že před akcemi nemůžu jíst, aby můj stres neměl fatální následky. Zdržím se detailů.
Vlny, které mě zavalují, jsou střídavě láskyplné a střídavě studené a necitelné, ale taková prostě jsem.

V posledních dnech jsem se naučila, že nejlíp se budu cítit, když budu jednat intuitivně. Že většinou chovám nejvyšší sympatie k lidem, které ostatní považují za divné, a já se to pak snažím zamaskovat, ale nejde to. Že občas na sebe lidi zapomínají, a to je smutné. Člověk se prostě ve výsledku musí udržet na hladině sám. Někdo si kruh přifoukne sám, ale my to nezvládáme.

To byla kapka pondělní moudrosti. Tohle byla naoplátku kapka pondělní ironie. Jdu se učit jednat s lidmi.

I:V
Taky máte tu klávesu, která vám zničehonic zhasne obrazovku? :OO Bojim bojim

 


Anketa

Slovní spojení 'PŘEDE MNOU'. Slovo 'přede' je

sloveso 66.1% (39)
předložka 33.9% (20)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama